Egon Bondy – Máša a Běta, dvě novely

Egon Bondy, podivná figurka českého undergroundu, básník a filosof, žijící nyní v Bratislavě, je můj oblíbený autor, pokud tedy nezabředne do politické ekonomie alá „O globalizaci“. Zajímavé je, že i tak dlouho po revoluci vycházejí díla, která ještě nebyla oficiálně publikována. Dvě novely, Máša a Běta jsou jedním z těchto děl.

Máša je mladá tramvajačka (průvodčí), a sledujeme její všední život v únoru 1949 v Praze – oslava Vítězného února, první směna, spory rodiči, kteří nechápou nový, proletářský řád – jsou totiž příslušníci maloburžoazie. Mášou také zmítají existencionální otázky o smyslu života a touha být básníkem. Máša, která vstoupila do strany se setkává s Egonem, který je sice buržoazního původu, ale i tak je ve straně jako kulturní referent, ale dva měsíce už nebyl na schůzi. A tak se Máša rozhoduje, že zjistí, co s ním je a případně mu chce pomoci. Později se Máša stěhuje do domu SČM, což je zámek Slovanka v Hlubočepích. Tam žije s podobně naladěnou mládeží (dnes bychom řekli, že jde o sqatery), prožívá lásku. Nakonec se dostává se do nemocnice, nemoc je dlouhodobá, ale konkrétně nezmíněná – snad z rozedmou plic.

Kdo zná Bondyho díla více, pro něj není v tomto díle moc nového. Možná nadšení mládí, krása a láska únorové změny, bezbřehý optimismus, že teď bude vše lepší… Kontrast optimismu jedné části mládeže, že něco bude jinak po Únoru a pesimismus Egona, že to mělo být úplně jinak. Zajímavá je jeho niterná zpověď, kdy cítí, že toto není Marxův socialismus. Nicméně následné rozčarování a vystřízlivění z optimismu se týká všech. Podobně laděnou zpověď jsem ještě nečetl – pohled mladého člověka, který je přesvědčen, že teď to bude ono. A rozhořčení nad zrádci – vlastně věřili, že jsou to opravdoví zrádci. Není to o nudě (jak zní podtitul), spíš o ideálech jedné generace a jejich zklamání.

Zajímavé jsou dobové reálie, např. počáteční opěvování Slánského, básník Egon Goldmann, má zřetelné autobiografické rysy Bondyho. Ale nejen politické reálie jsou zajímavé, za zmínku stojí kouzlo staré a revoluční Prahy.

Běta se odehrává v jakémsi bezčasí, jde o příběh mladé? šlechtičny?, která přijíždí do pohraničního městečka a ubytovává se na zámku (což je zřejmě ten stejný zámek jako v Máše, tam byl ale těsně u Prahy). S Mášou pojí děj drobné detaily v textu, jinak jde o naprosto odlišná díla. Její příjezd do městečka má až kafkovsky absurdní průběh – a tento pocit ve mně během díla postupně dále narůstal.

Alžběta se ve zříceninách zámku pomalu zabydluje, vyráží do hospody, kde potkává přestárlého B., s tím se baví o účelu své cesty, což je hledání sběrného tábora, kde je její snoubenec. Později potkává uhlíře, a ten ji ukazuje tábor, kde jsou všichni undergrounďáci té doby. Lékárník ji diagnostikuje rozdvojení osobnosti. Do městyse přijíždí cirkus, Alžběta žádá o trestaneckou svatbu, děj protkávají úvahy o bohu. Nakonec volí panický útěk za hranice, kdy se ale po bloudění vrací zpět do městyse. Tuto druhou část nelze brát vyloženě dějově nebo jako příběh. Spíš jde o jakési absurdní pocity a situace, nemohoucnost něco dělat.

Toto dílo jako celek patří určitě k těm lepším a čtivějším dílům Egona Bondyho, i když na filosofické úvahy nebo zamyšlení se nad současností bohužel nedojde. Právě kontrast těchto úvah s dennodenním všedním životem (alá Sklepní práce) mě u Bondyho bavil vždy nejvíce.