Knihy

Egon Bondy – Mníšek, Vylitý nočník

This entry is part 9 of 13 in the series Egon Bondy

Původně publikováno v roce 2008.

Vydání této dvojice textů z druhé poloviny sedmdesátých let lze považovat za premiérové. Próza Mníšek (1974/1975) byla ve zkrácené a upravené verzi součástí svazku 3x Egon Bondy (1991), Vylitý nočník (1979) dosud oficiálně publikován nebyl. Obě prózy jsou poměrně krátké, celý svazek má cca 130 stran a svojí grafickou podobou odpovídá ostatním Bondyovkám z produkce nakladatelství Akropolis.

Mníšek

Začátek Mníška patří úvahám o díle a jeho významu, o pohádkách jako studnici naděje, o svobodě undergroundu, který je mimo dosah establishmentu a revoltě proti němu. Po této předmluvě následují autobiografické pasáže, kde B. popisuje události kolem slavného budějovického koncertu plastiků, který rozprášila bezpečnost ještě před zahájením a který posléze vedl ke kriminalizaci členů PPU. Bondy uvádí obvinění reálná, nereálná až pohádková, popisuje setkání s plastiky i Kochovy historky. Tato, spíše krátká, pasáž slouží jako vlastní úvod k Mníškovi, který je sice pojat jako text v textu, ale k překryvu textů dojde jen jednou, krátkou kapitolkou, takže jde prakticky o dva oddělené a nezávislé texty.

Sledujeme putování mníška z vypáleného irského kláštera do Říma, kam nese svatému otci ostatky svatého Patrika. Děj se odehrává někdy na přelomu tisíciletí, v době, kdy západní Evropa upadala do doby temna a Vikingové i Maďaři plundrovali zbytky civilizace. Mníšek potkává jen ruiny a spáleniště, prochází osadou mrzáků, setkává se s biskupem u potulného francouzského dvora, následuje setkání se starcem, který lamentuje nad úpadkem znalosti antické kultury. Sám jde do Konstantinopole, kde chce studovat antické originály, odmítá mníškovo křesťanství i jeho relikvie a láká mníška, který umí latinsky a řecky sebou, ten v noci raději prchá.

Poté přechází mníšek Alpy a sestupuje do teplé italské nížiny, kde není úpadek tak patrný, naopak krajina je obdělávána. Potkává zde židovského lékaře, který jej pro změnu chce vzít sebou ke kalifovi, také odmítá pokleslé křesťanství. Předvídá zánik civilizace barbary, jde o nadšence vědy, propagátora hygieny, ale stejně jako v minulém případě mníšek v noci prchá. Poté potkává příznivce bulharského Bogomila a poznáváme spíše gnostický charakter tohoto prakticky prvního masového křesťanského kacířství. Následuje další přesvědčování mníška o zkaženosti křesťanství, bogomil se pokusí mníška odkřtít, ten ale, jak je jeho zvykem, prchá.

Konečně se mníšek dostane do Říma, kde je svědkem souzení mrtvého papeže i zřícení baziliky, v tlačenici přijde o relikvii i boty a prchá zpět. Na zpáteční cestě se opět potká s Bogomilem, se židem i učencem, ale útěchu nenachází u nikoho. Poté zbloudí v horách, kde najde poustevníka, jež našel klid odejitím ze světa. Vypráví, že byl dříve mnichem, psal knihy, ale pochyboval o smyslu této práce tváří tvář zániku světa. Shromáždil tedy svoje knihy i jejich opisy a spálil je, odešel ze světa nemaje odvahu nazývat se poustevníkem. A teprve zde našel boží klid a smíření, proto plně chápe mníškovo utrpení, byť ten nepsal knihy, ale zpíval písně. Nabízí mu možnost zůstat nějakou dobu, kterou mníšek využívá. Po nějaké době odchází a ve vidění se mu zjevuje bohorodička, která se ho ptá, proč přestal zpívat písně, vždyť blížící se konec světa není důvod přestat, písně se nemusí zpívat jen lidem.

Putování slouží jako zdůvodnění zoufalství a potřeby klidu odloučení, závěr vypovídá o smyslu a potřebě díla, práce, zkrátka činnosti. Autor používá poměrně atraktivní doba přelomu tisíciletí, která sice není běžně považována za výrazně zajímavou a moc toho o ní nevíme, ale barbarské útoky, počínající kacířství, papežové a vzdor-papežové v kontrastu s přepychem blízkého východu tvoří celkem výbušnou směs, kam se podobné existenciální otázky po smyslu práce výborně hodí. Také můžeme hledat složité alegorie s tehdejší i dnešní dobou, nebo to brát jako pouhou kulisu, to je již na čtenáři. O bližším časovém určení vypovídá pouze několik detailů, nejvíce však setkání s bogomilem, protože toto hnutí bylo aktivní poměrně krátkou dobu. O mníškových myšlenkách a názorech se nedozvídáme vůbec nic, pouze můžeme ocenit pevnost jeho víry konfrontovanou neustálým pohrdání křesťanstvím.

Děj je celkem zajímavý, myšlenky za ním jsou ale podstatnější a ukotvení skutečnými událostmi ze života autora je zajímavé spíše pro ty, kdo se o onu dobu, plastiky a underground zajímají.

Vylitý nočník

Tento text je tvořen třemi prózami na totéž téma. V první z nich poznáváme skupinku rudých partyzánů, ztracenou kdesi v ruských stepích mezi rudými, bílými a Čechoslováky. Ve skupince poznáváme blíže 18 letého Mojšeho, zamilovaného do Marusje a starého Antonova, který vypráví o světové revoluci, kde nebude potřeba ani peníze ani písmo svaté a sní o světovém bratrství. Skupina se vleče stepí bez naděje a snaží se dostat ke zbytku Rudé armády, většina partyzánů je nemocná nebo raněná, ošetřuje je doktor Živago. Doputují i do vesnice, ve které obchodoval major Fišer od Čechoslováků a vesničani teď mají strach, že jim rudí vše seberou. Ti se zatím opíjejí a plánují další postup, uprostřed pitky umírá Antonov a hned je vybaven pohřeb. O něco později jsme svědky toho, jak se major Fišer snaží u rudého komisaře Haška vyjednávat o raněných zajatcích. Společně vzpomínají na staré časy, a protože nyní stojí na různých stranách barikády, skončí i u revoluce, kdy Fišer stále nevěří, že to Hašek míní vážně a že si nedělá srandu.
Během jejich diskuse se chodbou mihne i zpravodaj Mojše.

Tím končí výjev z Ruska, který obsahuje i některé narážky na skutečné či literární postavy jako je Hašek, Živago nebo Fišer. U posledního jmenovaného je třeba vědět, že vlastní Bondyho jméno je Zbyněk Fišer a jeho otec byl vysoký důstojník prvorepublikové armády. Je tedy možné, že skutečně byl v Rusku a znal se s Haškem, ale co jsou fakta a co fabulace nevím.

Následuje autobiografická pasáž ze současnosti, tedy z roku 1979, obsahující kritiku nesmyslné dennodennosti tehdejší doby. Autor vzpomíná na dobu před sedmi lety a na radostné počátky undergroundu, které konfrontuje se současnou apatickou situací, kdy jedni jsou již zatčení a ti ostatní na zavření čekají. Dále autor žehrá na velmi krátké produktivní období života člověka a samotný závěr patří náročnější filosofickým tématům, počínaje otázkou náboženského pozitivismu středověkých filosofů, kteří milovali svět jako boží dílo uprostřed bídy a válek a končí rozborem toho, kde udělal Marx chybu.

Druhá část Vylitého nočníku se odehrává v Praze, kde v hospodě „U Slunců“ sledujeme mladého undergrounďáka Míšu, který se snaží získat srdce Heleny, která později s rodiči emigruje. Chvíli si užíváme atmosféry jarní Prahy, kterou mnozí pronásledováni kvůli Chartě 77 nevnímají, také jsme svědky skutečných událostí jako vystěhování a odstřelu domu nebo zatčení VONSu. To je následováno spontánním setkáním v prázdném bytě, kterého se účastní i jakýsi redaktor francouzského trockistického plátku, zřejmě Mojše z první části. Ostatní mu líčí hrůzy dějící se proti undergroundu, vypráví o inscenovaných soudech, bezpráví a on stále opakuje, že jej udivuje, že ještě funguje československá ekonomika. Účastníkem akce je i pan Pánek, známý i z jiných Bondyho textů, který umírá, ale snad jen zdánlivě, protože text vrcholí popisem toho, jak Míša a pan Pánek sbírají houbičky v lese. Mystický opar houbiček a marihuany se vznáší nad celým textem, jehož závěr opět patří autorově úvaze o odporu k životu a filosofickým úvahám.

V třetí části textu poznáváme Násira, který touží být básníkem. Je mladý a chudý, denně vysedává v kavárničce a i on prožívá první lásku ke služce tanečnice. Ta jej pozvala, aby k ní večer přišel, Násir je plný vzrušení a štěstí, ale ona mu na závěr sdělí, že je zde i pro ostatní hosty. Útěchu hledá u šejka Hasana, místního heretika a hlavy všech nespokojenců, ať už je jejich nespokojenost jakákoliv, který ho odkazuje k bohu v jeho srdci. Dále poznáváme skupinu pijanů, ačkoliv je alkohol i opíjení se zakázané a přísně trestané. Opět jsme svědky úmrtí jedno z nich během pitky, ostatní jej vynášejí z města a pohřbívají. Poznáváme i další postavičky, v mešitě se dostaneme k filosofické diskusi o neexistenci příčiny a následku, kdy vše záleží jen na milosti boží, což je jeden známý koncept islámské filosofie. V závěru poznáváme i Mansúra, který sbírá staré destičky vykopané v okolí, nejnovější úlovek nese nápis „Scotch Royal Philharmonic Orchestra – Edinburgh“, čímž se celý příběh zasadí místně i časově.

Třetí část je rozplizlá, bezčasová, jakoby došlo na ono prorokované zhroucení civilizace do podoby feudální islámské společnosti. Z náznaků se dohadujeme, že jde o budoucnost, ve které muslimové ovládli skoro celý svět, ale nesetkáváme se s žádnými technickými vymoženostmi, zmíněny jsou pouze noviny a cenzura. Majetek je v socialistickém vlastnictví a snad proto se setkáváme s bídou a již zmíněnou cenzurou. Povídka na nás dýchne přitažlivou orientální atmosférou a náladou, ale nejde o sluncem prozářený orient, spíše o deštivou a pošmournou náladu.


Mníška i Nočník spojuje bezútěšnost reflektující tehdejší dobu i autorovu skepsi a nechuť k práci a biologičnu vůbec. Uvažuje zejména o práci, zmíní některá filosofická témata a to vše se prolíná s reálnou situací v undergroundu. Zkrátka jde o typické Bondyho texty, ve kterých kombinuje skutečnost, minulost, fikci, úvahy filosofické i sociologické v koktejlu a poměru, který je snesitelný a zajímavý.

Hodnocení

Průměrné hodnocení 0 / 5. Vote count: 0

Zatím nehodnoceno.

Series Navigation<< Egon Bondy – Bratři RamazoviEgon Bondy – Sklepní práce >>

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *