Po stylově jiných (dnes už nedokáži říct slabších) albech „Pink Bubbles Go Ape“ a „Chameleon“ jsem v době vydání bral „Master of the Rings“ jako návrat Helloween ke Keeper stylu. Helloween obměnili sestavu a novým zpěvákem se stal Andi Deris ze skupiny Pink Cream 69. Ani tehdy ani dnes ve mě „Master of the Rings“ nevzbuzuje úplné nadšení ale deska je to solidní. Po symfonickém intru následuje celkem svěží „Sole Survivor“, člověk si na ten…

Trvalo mi asi třicet let, než jsem tuhle desku docenil. Ona je totiž super, jenom měla vyjít pod jiným jménem než Helloween. Prostě, když si ji pustím po Keeperech, tak jsem lehce zděšen, ale když si ji pustím jen tak, tak musím uznat její kvality. Heloween se odvážně pustili trochu jiným směrem než je speedmetal, což bonusy na Keeperovi 2 tak trochu předjímaly. Tohle lehce experimentální období eskalovalo na Chameleonovi, kterého nedávám, ale třeba za…

The Number of the Beast = definice heavy metalu. Pro mě asi nejlepší deska Iron Maiden, přitom první s Bruce Dickinsonem, takže bych pochopil nějaké to rozkoukávání se. Ale opak je pravdou a prakticky co skladba, to zásah do černého, přesto je druhá půlka silnější, protože jsou na ní opusy jako titulní „The Number of the Beast“, jedna z mých nejoblíbenějších „Run to the Hills“ a „Hallowed by the Name“. Popisováním jednotlivých skladeb se dá…

New Jersey je jedna z prvních tvrdších desek (a tehdy opravdu desek), které jsem kdy poslouchal. Ovšem od puberty jsem Bon Jovi pořádně neslyšel, až teď po letech, a to tehdejší kouzlo a vzpomínky tam prostě jsou. Svižné, melodické, optimistické a bezstarostné skladby se silnými refrény typu úvodní „Lay Your Hands On Me“ nebo pomalejší „Living In Sin“, „I’ll Be There For You“ sice patří mezi stadionové halekačky případně oplodňováky, jenže ono to prostě funguje.…

Blackout je určitě nejtvrdší deska německých Scorpions a ve své době se mohla s trochou nadsázky postavit třeba vedle Judas Priest. Její úspěch vedl nahrávací společnost k podpisu smlouvy s Def Leppard a přebal zase inspiroval o více než dvacet let Rammstein k obalu druhé desky Sehnsucht. Úvod alba patří vypalovačce „Blackout“ kterou mi trochu kazí závěrečné rozbité sklo, i když to zase ladí s obalem. Následuje hutná „Can’t Live Without You“ a další skladby…

Fear of the Dark je poslední klasické album Iron Maiden před odchodem zpěváka Bruce Dickinsona na sólovou dráhu a jedno z prvních, které jsem od kapely slyšel. Rozjezd alba, totiž první tři skladby (svižný otvírak „Be Quick or Be Dead“, „From Here to Eternity“ a skvěle gradovaná, pomalejší „Afraid to Shoot Strangers“) jsou opravdu parádní. Pak se střídají pro mejdny netypické skladby typu „Fear is the Key“ s více klasickými kusy jako „Childhood’s End“, ale…

Na začátku 80. let chrlili Judas Priest jednu desku za druhou a pomáhali tak definovat styl zvany Heavy Metal. Řekl bych, že střídali desky dobré s lepšími, mezi ty lepší patří Screaming For Vengeance (1982). Deska je to na jednu stranu vyrovnaná a semknutá, na druhou stranu na ní chybí něco, co vyčnívá a zaujme na první dobrou. Úvodní Electric Eye rozjíždí album zvolna, zato následující Riding On the Wind patří mezi heavy metalové vypalovačky…

British Steel je jedno z nejslavnějších alb Judas Priest a jde o jednu z desek, které na počátku 80. let definovaly styl zvaný heavy metal. Osobně mi trvalo snad třicet let, než jsem se k Judas Priest proposlouchal a ocenil je, dokonce jsem znal dříve morčecí Trenky dolů než originál Breaking The Law 🙂 Je to dáno i tím, že v době, kdy jsem začal poslouchat hudbu, tak byl heavy metal, zvláště v podobě Judas…

Bon Jovi jsou první trošku tvrdší kapela, kterou jsem kdy poslouchal. Jasně, je to glam rock a pop metal, ale ty stadiónové halekačky měly svoje kouzlo. Bohužel deska Keep The Faith (1992) představuje začátek přerodu do dospělejší, rockovější podoby a pro mě tímto Bon Jovi skončili. Od začátku se hrnou nekonfliktní rockové písničky, poslouchají se příjemně, ale to je tak všechno, chybí zejména ty mohutné refrény, byť je na ně občas náběh. Řemeslně ani jinak…