Hudba

Scorpions – Profil

Dlouhých třicet let jsem od německcýh Scorpions znal pouhé dvě skladby – Wind of Change a Send me an Angel. Až v roce 2020 jsem zjistil, že kapela se na scéně pohybuje od 60. let, první LP nahrála v roce 1972 a mediálně provařené album Crazy World ani není jejich nejúspěšnější deskou. Postupně jsem zjišťoval, že Scorpions hrají docela zajímavý hard rock, o heavy metalu bych úplně nemluvil, i když Blackout mohl ve své době konkurovat možná i Judas Priest.

Jasně, Scorpions jsou mainstream, stadiónový rock a na všech albech mají povícero balad, které mi ale většinou nepřijdou tak otravné, jako třeba ty od krajanů Accept. Zajímavé jsou i obaly alb – většina je sice nudná, ale cca 5 se mi líbí, i když by dnes neprošly pro genderovou nevyváženost a možná by i bodovaly v soutěži o sexistické prasátečko. Každopádně mě jednoduché a chytlavé skladby Scorpions přišly k duhu, v téhle divné době kovidové nepotřebuji nic složitého řešit.

O tom, že jsou Scorpions skvělý produkt svědčí jak počet různých výběrů tak počet singlů. Obojí nestojí až na výjimky za to, výběry se dokola soustředí na ty stejné balady a ploužáky, singlů je podle wiki víc než 90, často jde o skladby v úplně stejné verzi jako na příslušném alba bez ničeho navíc, případně doplněné o Wind Of Change (anglicky, rusky, španělsky, akusticky, živě, …)

Jenže čím víc poslouchám celou jejich diskografii, tím víc se mi líbí…. Asi stárnu – nebo zraju 🙂 První půlka 70. let je taková dřevní, 80. léta a první půlka devadesátek je parádní, přelom tisíciletí se úplně nepovedl a poslední tři desky nejsou vůbec špatné ale vztah si k nim už bude člověk budovat trochu obtížněji.

70. léta

První dvě desky jsou „čistá“ 70. léta, tedy psychadelické a zasněné skladby, a tohle období rockové historie úplně nemusím. Debutové album „Lonesome Crow“ (1972) bylo filmovým soundtrackem, takže převažují instrumentální plochy s hypnotickým rytmem, vyhrávkami a sóly. Scorpions zde kombinují solidní rockovou rytmiku a snění typické pro první polovinu 70. let, jak aspoň tuto dobu vnímám já. A i když to není můj šálek kávy, tak jsou na desce momenty, které mě zaujaly a není jich úplně málo. Druhé album „Fly To The Rainbow“ (1974) už zní rockověji, razantněji a písničkověji, Klausův hlas už zní (místy) tak, jak jsme zvyklí. Najdou se akusticky pojaté skladby se sedmdesátkovým feelingem, objevuje se jak hitový potenciál tak předchozí zasnění, zkrátka od každého trochu.

Určitý přelom k hard rocku představuje singl „Hunters“ (1975) obsahující dvě předělávky od anglických Sweet, zpívané v němčině, a přiznám se, že mě tyhle dvě skladby strašně baví. Poté následují tři hardrocková alba, první z nich, „In Trance“ (1975) zdobí černobílý přebal s modelkou s kytarou. Album začíná definovat typický sound Scorpions, obsahuje dobře poslouchatelné hardrockové skladby ale i slabší kousky. Pár skladeb skladeb z alba hráli na koncertech ještě hodně dlouho, minimálně titulní „In Trance“ a „Robot Man“.

Následující album Virgin Killer (1976) mělo kontroverzní obal s 11 letou modelkou a dnes se prodává s alternativním obalem, kde je jen kapela. Album pokračuje ve vytýčené linii, obsahuje více chytlavých a svižných hardrockových skladeb jako (skvělá) „Catch Your Train“, rokec „Backstage Queen“ a další zajímavé skladby, kde si Scorpions hrají s atmosférou, zkrátka kvalita i zajímavost jde nahoru.

Taken By Force (1977) rozjíždí úvodní „Steamrock Fever“ ve velkém stylu stadionové halekačky s nervním rytmem, následují další chytlavé skladby i balady, v půlce alba se objeví určité upomínky psychadelického období, hypnotické rytmy, až orientální nádech a další zajímavé momenty. Album má zkrátka podmanivou náladu a v závěru graduje šlapavou hitovkou „He’s Woman, she’s man“ a zakončuje jej tklivá až akustická balada, z proplétající se cizajazyčné ženské deklamace v závěru skoro mrazí…

Zmíněná tři alba představují Scorpions jako kapelu, která se pomalu ale jistě dostává na vrchol. Každá z desek obsahuje pár výborných skladeb a kdyby se z nich vybralo a poskládalo jedno album, tak by bylo výborné. A právě o něco podobného se pokouší japonský živák Tokyo Tapes (1978), jedna z nejúspěšnějších živých nahrávek nejen Scorpions ale i obecně. Podle mnohých má cenu Scorpions poslouchat až právě od tohoto živáku, který zní opravdu dobře a rockově. Dojde i na starší věci jako „Fly To The Rainbow“, která je sice zdlouhavá ale změní atmosféru koncertu, jenže ty razantní skladby jsou holt zajímavější a Scorpions tahle rocková poloha prostě svědčí víc, jak dokládá i rokec „Long Tall Saly.“

Sedmdesátá léta zakončuje Lovedrive (1979), která zahajuje nejslavnější cca desetiletku kapely. Album je svižnější, chytlavé, hitové a rockové. Na jednu stranu zmizela určitá umělecká roztříštěnost a rozevlátost zajímavá pro hledače a náročnější posluchače, na druhou stranu získalo album na náboji a tahu na branku. Objevují se chytlavé refrény, výrazný hit tam úplně není, album mi přijde mi celkem vyrovnané ale v konečném důsledku lehce nevýrazné.

80. léta

Animal Magnetism (1980) je často hodnoceno jako slabší album, ale podle mě jede v kolejích vytyčených předchozí deskou. V úvodu zní trochu nostalgicky, pak chvíli svižně a chvíli až utahaně a unaveně, přitom zvukově a instrumentálně jde o zajímavé skladby s jakoby ozvěnou první poloviny 70. let. Z desky tak trochu vyčnívá hypnotický (a nenápadný) hit „Zoo“, album mi přijde lehce bezradné, viz třeba divná titulní skladba a po ní následující závěrečné disco „Hey You“. Zkrátka je to takový odpočinek po konci 70 let a načerpání sil na další album.

Tím je Blackout (1982), nejtvrdší album Scorpions obsahující až heavymetalové vály, svižné a energické stadionové halekačky (např. „Blackout“ nebo „Dynamite“), které však fungují výborně a to včetně pomalejších, pěkně gradujících, skladeb. V závěru se objeví i lehce odlišné skladby – spíše rocková „Arizona“, zajímavě stavěná „China White“ a balada „When the Smoke Is Going Down“. Zkrátka výborné album s obalem, který později inpiroval krajany Rammstein.

Love At First Sting (1984) má oproti předchozí desce lehce pozvolnější tempo ale hitový potenciál a chytlavost je větší. To potvrzují skladby jako úvodní „Bad Boys Running Wild“ nebo „Rock You Like A Hurricane“, prostor dostanou i skladby hudebně zajímavé (třeba zvukem bicích), „Coming Home“ se rozjede v parádní hardrockovou jízdu s kvílící kytarou a dusající a uhánějící rytmikou, mezi další parádní skladby patří „The Same Thrill“ nebo „Big City Nights“, sice jednoduché a chytlavé, přesto parádní. A na závěr je skvostná balada – a to balady nemusím….

A protože byli Scorpions na vrcholu, tak vydali další živák, World Wide Live (1985). Ten je sestříhaný z více koncertů, takže prý trpí celková atmosféra, s čímž úplně nesouhlasím ale na porovnání jsou i celé koncerty z té doby. Každopádně za mě je atmosféra výborná a jde o hodně dobrý živák, šlape jim to neskutečně. Vše je sice na efekt ale funguje to výborně.

Savage Amusement (1988) je nekonfliktní, uhlazené, pohodové a chytlavé album s parádním obalem. Je spíše pomalejší a i přes výrazné melodie mi chybí určitý drive, působí to lehce unaveně. Pořád se to poslouchá příjemně, parádních rockových jízd bohužel ubylo, ale nechybí pořádná šleha „Love on the Run“.

90. léta

Po mírně nevýrazné předchozí desce zabodovali Scorpions výbornou Crazy World (1990). Na albu jsou svižné, jednoduché ale chytlavé hardrockové stadionové popěvky jako úvodní „Tease Me Please Me“ a „Hit Betwwen The Eyes“, jemnější „Dont Believe Her“ se skvělým melodickým refrénem, „Kick After Six“, rozmáchlá a baladická „To Be With You In Heaven“ a další a další, tahle deska snad nemá slabou položku. A to jsem nezmínil dvě zprofanované balady, „Wind Of Change“ a „Send Me An Angel“, kdy minimálně první jmenovaná má pořád svoji sílu a ve druhé půlce docela i drive.

Po Crazy World zájem o kapelu opadá, světu vládl grunge a z podzemí se valily metalové smečky všech možných extrémních stylů. Velikání 80. let to měli obecně složité a každý se s tím popral po svém. Minimálně první půlka Face the Heat (1993) je přitom velmi dobrá a hned úvodní „Alien Nation“ patří pro mě mezi jednu z nejlepších skladeb Scorpions – melodická skladba, pozvolné rytmy, poctivé muzikantství, chytlavý refrén a super atmosféra. A pokračuje se ve vysoce nastavené laťce další skvělou „No Pain No Gain“, což jsou prostě Scorpions v dobré formě. Deska se poslouchá velmi příjemně, i když zbytečně vypjatá „Woman“ mě nebaví. A závěrečná bonusová „Daddy’s Girl“ je fakt silná…

Po deseti letech nastal čas na další živák Live Bites (1995) a tentokrát se moc nepovedl. Najdeme zde pecky z posledních alb i výlet do 70. let, šlape to sice docela dobře ale ta atmosféra tak nějak není úplně ono, je to tak trochu unylé a unavené. Jako bonus jsou dvě studiové skladby, první je trochu utahaná balada, druhá White Dove je parádní předělávka maďarské kapely Omega.

Pure Instinct (1996) začíná jako solidní hard rock, ale i přes pokusy o moderní zvuk jde o slabší album, utahané a bez jiskry. Pár zajímavých skladeb tam sice je a chytlavou melodii dokáží dokází Scorpions pořád napsat, ale … Podobně Eye II Eye (1999) zní moderně, rockově, melodicky a poprockově, místy jako Roxette před deseti lety. Ale nějak se to táhne, zaujme vznosný „Yellow butterfly“, následující skladby jako „Priscilla“, „Du bist so schmutzig“ a další jsou zajímavé, obsahující veselost konce 70, zajímavý moment je německý zpěv, rap mi tam lehce vadí ale melodický refrén je skvělý, a když mohl rapovat i Bruce Dickinson

Přijde mi, že se u Scorpions opakuje situace z druhé poloviny 70. let, opět by se ze dvou, tří desek dala poskladát jedna výborná, a skoro to vypadalo, že už nad Scorpions zlomím hůl…

Nultá léta

Nové století zahájili Scorpions dvojicí živáků a oba dávají smysl. První z nich, Moment Of Glory (2000) obsahuje symfonické verze skladeb a hned úvodní „Hurricane“ je parádní. A to mi různé symfohrátky k srdci nepřirostly, klasickou hudbu mám celkem rád, jenže ono se to prostě musí umět udělat – což se tady podařilo. Na desce převažují spíše baladické skladby a dojde i na dvě povedené instrumentální suity, přičemž ta druhá má celkem grády. Acoustica (2001) obsahuje jiné skladby v jiném provedení, ale pořád jsou to Scorpions se vším, co k nim patří a žádná únava není poznat.

Takže živě jim to šlo i na přelomu tisíciletí ale studiově stále nic moc, o čemž svědčí i Unbreakable (2003), tato deska mi tak nějak splývá. Ze začátku zní nostalgicky a postrockově, pak zase rockově, šlape to fajn ale nezaujme. Zato Humanity Hour 1 (2007) zní moderně, nabušeně a svěže, přitom lehce, samzořejmě, civilně ale o to možná naléhavěji. Každopádně se mi tahle deska hodně líbí, asi nejvíc z těch od Face the Heat (včetně obalu), protože kombinuje tvrdost hardrocku i metodickou libivost. V podobném duchu pokračuje Sting In The Tail (2010), takže opět obsahuje svěží, rockové a hardrockové skladby, album má odpich i melodie, zní vyspěle ale přechozí deska se mi líbila víc.

Desátá léta

Comeblack (2011) obsahuje znovu nahraných 7 největších hitů a nějaké covery. Opět jde o svěží album, ze skladeb není cítit žádná únava životem ani vyčpělost, „The Zoo“ má pořád svoji magickou a hypnoticku atmosféru a ani „Hurricane“ nebo „Blackout“ neztratily nic ze své síly. Coververze zahrnují nejen Beatles a The Rolling Stones ale i v Německu (asi) oblíbenou „Tained Love“. Zkrátka jde opět o desku, která mě baví. Následuje další dvojice živáků, a opět mě oba baví, normálně živáky neposlouchám, ale jak Get Your Sting & Blackout (2011) tak MTV Unplugged Athens (2013) zní prostě dobře. Jdou přes celou kariéru, vrací se i k 70. letům, a pořád jim to šlape skvěle.

Zatím poslední deska je Return to Forever (2015), což je další solidní hardrocková deska. Některé skladby mají kořeny v nejsilnějším období kapely, tedy v 80. letech, přičemž některé z nich zazněly i na předchozím živáku. Jako celek mě to sice úplně nezaujalo ale je to další dobrá deska, bez problémů poslouchatelná.

Zkrátka i po padesáti letech se dají Scorpions poslouchat. Poslední desky nepřináší nic nového ani objevného, spíše solidní a poctivé řemeslo, živáky jedou pořád dokola a roky nikdo nezastaví, ale v jejich tvorbě je pořád něco přitažlivého…

Series Navigation<< Scorpions – Blackout

Hodnocení

Průměrné hodnocení 0 / 5. Vote count: 0

Zatím nehodnoceno.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *