Helloween – Master of the Rings

Po stylově jiných (dnes už nedokáži říct slabších) albech „Pink Bubbles Go Ape“ a „Chameleon“ jsem v době vydání bral „Master of the Rings“ jako návrat Helloween ke Keeper stylu. Helloween obměnili sestavu a novým zpěvákem se stal Andi Deris ze skupiny Pink Cream 69.

Ani tehdy ani dnes ve mě „Master of the Rings“ nevzbuzuje úplné nadšení ale deska je to solidní. Po symfonickém intru následuje celkem svěží „Sole Survivor“, člověk si na ten jiný zvuk a zpěv musí trochu zvykat. Následující (skvělá) „Where The Rain Grows“ už má blíž k typickému Helloween stylu se sóly, vyhrávkami a vzletným zpěvem. Následuje „Why“ ve středním tempu a „Mr. Ego“ věnována předchozímu zpěvákovi (Michael Kiske), což potvrzuje, že předchozí sestava byla v rozkladu (což bylo veřejné? tajemství). A tím končí první půlka desky a přes nesporné kvality bych řekl ta o něco slabší.

Následuje totiž skvělý „Perfect Gentleman“, byť jsem tuto skladbu plně docenil až po letech, jen si říkám, jestli tam musí být ty hrátky ze zvukem, ale na živo to funguje, ne že ne. A další skvělé skladby – vzletná, svěží a zvukově vyšperkovaná „The Game Is On“, „Secret Alibi“, „Take Me Home“ – další šlapající skladba se silným, až sborovým refrén, uklidnění v baladě „In the Middle of Heartbeat“ a závěrečná pochodová hymna Still We Go.

Ať tak či tak, „Master Of the Rings“ je sice povedená deska, ale Helloween tím pro mě tím de-facto skončil. Následující desky si občas poslechnu ale nějak mi splývají, sice si řeknu, že ej to fajn ale tím končím.

Bonusový disk obsahuje B-side skladby. Při poslechu jsem si říkal, že je to místy pohodový a místy nudný hard rock, jenže tohle je Heloween. Najdou se i svižnější a zajímavější skladby jako jako třeba veselá „Silicon Dreams“, instrumentální „Grapowski’s Malmsuite 1001“ nebo „I Stole Your Love“, jinak mi to jde spíše jedním uchem tam a druhým vem. Každopádně se v těchto skladbách Helloween pokouší o něco jiného a i to se cení.