Knihy

Egon Bondy – Českem našich otců

V této knize srovnává autor nadšení roku 1951, kdy se odehrává její děj, s realitou roku 1983, kdy byla napsaná. Chronologicky se tak „Českem našich otců“ částečně kryje s knihou „Prvních deset let“, nabízí však pohled svazačky, která začíná pochybovat o všem a její radostné nadšení mizí kdesi v propadlišti dějin. Dnes o zmíněné době čteme jen to špatné a tak mi tento pohled, vysvětlující tehdejší nadšení, vždy chyběl a zajímal mě. Marxista Bondy navíc poúnorový převrat odmítl a jeho kritika jde takříkajíc zleva. A tím, že má pro budování a nadšení mládeže pochopení (jakožto pamětník), tak mi jeho pohled přijde zajímavější a upřímnější než standardní „demokratický“ pohled.

Hrdinka románu, vzorná svazačka Z., pracuje na Stavbě mládeže v Nové huti, kde je plně spokojená. My se s ní seznamujeme ve chvíli, kdy odjíždí bez dovolení do Prahy, protože potřebuje krátký oddech. V Praze už nachází jen minimum známých, doba pokročila a všude panuje plíživá podezřívavost.

Z. uvažuje o moderním umění a upřímně se těší na to, jak krásně to bude nejen u nás ale i ve světě vypadat za pouhých třicet let. A právě těmto pouhým třiceti letům nastavuje Bondy nekompromisní zrcadlo, líčí, jak to dopadlo s tehdejšími ideály, konfrontuje radostné budování (socialismu) a upřímnou touhu po změně s šedí, průměrností a úpadkem vrcholící normalizace, s realitou roku 1983, roku před Orwellovského. Bondy také líčí úpadek českého umění a vědy zapříčiněný odříznutím se od zahraničních zdrojů, dále přináší trochu jiný pohled na českou povahu i na protektorát.

Z. potkává během svého putování lidi z různých vrstev – nové horníky na příbramsku, vojáky ve „špiony“ prolezlé Sušici, uprchlého vězně, plzeňské jazzmany, bodrého náměstka z Pardubic, starého učitele z horské vísky, budoucí vědeckou elitu, slavnou spisovatelku, prvorepublikového komunistu i vyděděnce nádražní hospody. U těch všech uvádí Bondy psychologické a sociologické rozbory jejich chování tehdy i nyní, mluví o tom, co čekali, jakou viděli perspektivu a jak vše zparchantělo za pouhých třicet let – a to včetně marxismu. Z. pomalu dochází k poznání, že život na Stavbě je přes vnější pečlivou organizaci a výplň času vnitřně prázdný, jenže i když to prokoukla, stejně najednou neví, co s tím. Jejím dalším poznáním je nedostatečnost surrealismu a ani s tím si neví rady. Nakonec končí v nádražní hospodě, kde se pohybují lidé na hraně společnosti, opravdový lumpenproletariát bez všudypřítomného strachu a přetvářky. Z. vidí, jak proplouvají životem a cítí, že by sem mohla patřit, nachází zde klid, i jim totiž chybí perspektiva a smysl, které sama ztratila. Přesto se vrací na Stavbu a zavírá oči před vším, tak jako ostatní. A tím vlastně zradí (své) ideály a podílí se na všeobecném úpadku.

Kniha primárně líčí hrdinčino bolestné procitnutí a uvědomění si reality. Věcné útrapy Z., tedy shánění potravinových lístků, všudypřítomné kontroly, strach a podezíravost, to je jen vnější rámec, který tvoří kulisy pro autorovy úvahy. Ale i ten prostý život je pro nás dnes nepředstavitelný – nemožnost volně cestovat ani do vedlejšího města, nedostupnost map, nemožnost sehnat jídlo bez potravinových lístků nebo věčné kontroly. Když se Z. s někým seznámila a zjistilo se, že nemá v pořádku papíry, hned se na ni dívali přes prsty a přes mnoho slibů o pomoci mohla být vždy ráda, že ji rovnou neudali. Na druhou stranu v tom svázání a omezení byla jakási osvobozující jistota, že člověk dělá jen to, co může a nehrozila dnešní rozhodovací paralýza. K absurditě doby přispěl i zmatek byrokratického aparátu, kdy mnoho aparátčiků bez instrukcí nevědělo, co vlastně dělat. Ale i když nevěděli, co od nich strana chce, tak věděli, že strana má vždy pravdu, čímž se také vysvětluje jejich myšlení ve frázích.

Asi není jednoduché přistoupit na výchozí situaci knihy a přijmou atmosféru radostného budování byť jen jako dobový fakt. Dnes tu dobu totiž vnímáme buď přes lágry a stalinské čistky nebo humornou optikou typu Švandrlíkových Černých baronů. Každopádně ale nevěříme, že to někdo myslel dobře a že chtěl upřímně budovat nový, lepší svět. Pokud však člověk knihu přečte s tímto přístupem, tak se mu ozřejmí mnohé o motivaci tehdejších lidí, našich babiček a dědečků, a navíc se některé motivy (chování) táhnou až do dneška.

Kniha se čte celkem dobře a patří k lepším a přístupnějším Bondyho dílům. Daná doba je dnes pro nás dosti vzdálená, možná i nepochopitelná a překroucená pozdějšími výklady, takže upřímná zpověď může působit kontroverzně. Vysvětluje však smýšlení lidí v roce 1951, poučný je nejen optimismus poválečných let ale i analýza pozdější deziluze a už jen kvůli tomu stojí za přečtení. Na druhou stranu je to klasický Bondy, který možná zbytečně složitě poučuje a analyzuje; děj slouží spíše jen jako kostra pro sociologické a filosofické úvahy. A navíc to bylo psáno jen pro úzký okruh lidí z undergroundu.

Series Navigation<< Egon Bondy – 677Egon Bondy – Máša a Běta, dvě novely >>

Hodnocení

Průměrné hodnocení 0 / 5. Vote count: 0

Zatím nehodnoceno.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *