Knihy

Egon Bondy – Invalidní sourozenci

This entry is part [part not set] of 13 in the series Egon Bondy

Původně publikováno v roce 2009.

Tato kniha, napsaná ještě před kriminalizací plastiků i disidentu, je jakýmsi manifestem českého normalizačního undergroundu, Egon Bondy zde prakticky rozvíjí Magorovu ideu odmítnutí veškeré oficiální kultury a její nahrazení vlastní, čistě undergroundovou. To mi připadá nemožné, jak kvalitativně tak kvantitativně, a i zbytečné, nejen dnes ale i tehdy. Tehdejší situaci však nemůžu soudit, v době vzniku této teze jsem ještě netahal ani onoho pověstného kačera kolem kostela.

Děj knihy se odehrává cca šest set let v budoucnu, kdy je Země postupně zaplavována vodami, které se nedrží striktně fyzikálních zákonů, někde sahají vody výše, jinde níže. Z lidstva zůstává posledních dvacet miliónů obyvatel, ti žijí na malém ostrově ve dvou znepřátelených městech a několika vesnicích. Hlavní postavy tvoří nevlastní sourozenci A. a B., bratranec a sestřenka, ti mají společného otce a různé matky. Oba jsou narození v jednom dni a žijí spolu ve staré garáži, blíží se jim třicítka a nic jim nechybí ke štěstí. A protože patří mezi invalidní důchodce, tak nepracují a berou invalidní důchod. V průběhu děje poznáváme invalidní důchodce jako sociální vrstvu odpovídající tehdejším undergrounďákům, jedná se o jakási dobrovolné vydědění se z majoritní společnosti a odmítnutí jejích principů. A společnost důchodce raději živí a poskytuje jim i jisté výhody, je to levnější a jednodušší, než kdyby se jimi zabývala nějak jinak, snažila se je potrestat nebo převychovat, jak se v minulosti mnohokrát dělo.

Úvod knihy provází pošmourno a bláto počínajícího jara, kdy A. chodí na vycházky z města do venkovských hospod. Při jedné společné procházce uvidí sourozenci na břehu tajemný člun, který je jakoby láká k vyjížďce. Nasednou do něj a usnou, probudí se na neznámém, slunném ostrově plném krásné hudby i lidí, po jednom dni se však ke své velké lítosti vrací zpět. Při oslavě státního svátku se dozvídáme i o dávno mrtvém básníkovi, v němž poznáváme Bondyho, je citován i jeho dopis na rozloučenou včetně známého epitafu; tak mě napadá, zda je na jeho hrobě opravdu napsán? Poznáváme A. jako filosofa a autora několika knih pro invalidy, sám však trpí stejně jako Bondy filosofickou a ontologickou bázní a úzkostí, nechápe dokonce, proč se ostatní tímto netrápí. Z jeho úvah poznáváme totalitní povahu společnosti, ta vychází ze socialismu a je řízená důstojníky. Majoritní společnost je nudná a šedá, lidé jsou apatičtí, otupělí a manipulovatelní, kromě tupého stáda občanů poznáváme i angažované represivní složky vyžívající si v šikaně invalidních důchodců. Ale ti si přesto plně užívají života, pořádají večírky a party a ze společnosti mají jen srandu.

Sestřenka vyráží za známým malířem a tak poznáváme trochu zákulisí uměleckého světa, A. se zase vydává na procházku. Během ní se seznamujeme blíže se vztahem obou měst, tedy Spojenců a Federálů. Obyvatelé sice žijí ve dvou znepřátelených městech, jsou však promíchaní a pokud zrovna není válka, tak nepanuje žádné nepřátelství. A ve válkách bojují jen stroje řízené důstojníky, žádní skuteční vojáci nejsou třeba. Při potulce se A. omylem dostane mezi dvě linie bojových strojů a protože to má blíže do druhého města, zamíří do něj. Po návratu následuje koncert, ten je detailně popsán jako vícesmyslový multimediální zážitek, nezachytitelný a nereprodukovatelný.

Během umělecké výstavy poznáváme i vnitřní diferenciaci invalidní komunity. Ta sice uznává různé názory ale obecně nejsou invalidi o mnoho lepší než běžné obyvatelstvo, i mezi nimi je stejná nekulturní většina a vyskytují se různí neumětelové, autoritáři atd. Následuje oslava svátku básníka u ohňů v okolí města zakončená bombardováním, města jsou sice srovnána se zemí, obyvatelstvo však přežívá v podzemních krytech. Na povrchu živoří jen invalidi, k A. a B. přichází na návštěvu vůdce bojovníků za lepší budoucnost. Ti stále připravují revoluci, pracují na samozásobování a dalších potřebných věcech. Jejich vůdce diskutuje s A. o revolučních otázkách, dozvídáme se i o historii invalidů a jejich potřebnosti pro společnost jako katalyzátoru nebo myšlenkového kvásku. Jedná se o nejzávažnější pasáž knihy, kde se probírá potřeba vedení lidí, kteří se nedokáží vést sami. A na tom končí každá osvobozující revoluce, většině obyvatelstva stačí ke spokojenosti určitá hladina konzumu a důchodci jsou na tom stejně. Ale vůdce bojovníků je profesionální revolucionář, přesvědčený o pravdě revoluce i o potřebě osvobození lidí, to mu však nebrání v tom, aby měl sluhu se kterým zachází jako s otrokem. A. se staví proti vládě, ale je proti ustanovení nové revoluční vlády, ta podle něj dopadne stejně jako ta stará, je skeptický vůči jakékoliv revoluci, protože se lidé vzdali svobody a tím pro něj končí naprosto vše.

Invalidním důchodcům na zemském povrchu pomalu dochází zásoby, přestože základny odporu pěstují nějaké potraviny a invalidní chemici pracují na výrobě syntetického jídla. A tak invalidé handlují s družstevníky ve vesnicích, tyto kšefty provází utopická solidarita invalidů, kteří si stejně vše rozdělí podle potřeb. Sestřenka nečekaně zjistí, že čeká dítě, což je velmi neobvyklé, protože dětí se obecně rodí málo. Navíc existuje snadný a bezpečný způsob, jak se jich zbavit, nikdo nechce plodit děti v tomto chmurném světě a nebýt to dítě A. tak ani sestřenka s potratem neváhá. Sestřenka uvažuje o zbytečnosti mateřství, což je sice z filosofického a ontologického pohledu možná pravda a Bondy to neříká poprvé ani naposledy, vždy ale zapomíná na sílu mateřského pudu.

Následuje velká oslava invalidů v troskách Federálního města přerušená nečekaným zvednutím vod, což uspíší návrat normálních lidí z podzemí. Ti zahájí horečnou obnovu měst pomocí obrovských a výkonných strojů, toto radostné budování je líčeno mírně ironicky. Lidé jsou pyšní na svoje město, invalidi však mají ze všeho srandu, což je jejich základní životní postoj nejen vůči majoritě. A. a B. si mezitím staví domek v lesích z prefabrikátů za obětavé pomoci ostatních invalidů. Během svých toulek potkává A. starého mystika, ten nemluví o lidech, kteří již vymřeli, ale o obyvatelích. Na rozdíl od A. je mu jich dokonce líto, A. lituje pouze vykonané práce, která je pro něj to jediné, co má smysl a má dokonce starost, co zůstane po lidstvu ve vesmíru.

Vody se opět zvednou a zatopí obě města a částečně i domeček A. a B, sestřenka se však zatvrdí a její hněv vyžene vodu z domečku. Zato obyvatelé se ocitají na planině bez ochrany měst, probíhá urychlená stavba mrakodrapů a obrovských korábů, které mají pojmout lidstvo. Opět se objevuje bojovník za lepší budoucnost, ten si uvědomuje, že konec civilizace znamená i konec invalidů. Chystá proto revoluci a A. má buď zaujmout místo v revoluční vládě nebo bude smeten, jak už to tak bývá. Závěr knihy patří porodu, symbolicky se 24. prosince narodí Terezka jako poslední dítě na Zemi. V epilogu jsou vylíčeny události o deset let později, kdy se vody zvednou definitivně a přežívají jen invalidi na voru ze sudů od Urquellu. Po opadnutí vod můžou začít žít znova na pevné zemi, běžné obyvatelstvo však nepřežívá.

V případě této knihy jde spíše o alegorii než (anti)utopii. Děj se odehrává v budoucnosti vzdálené cca 600 let, ale i přes vyspělé technologie panuje spíše bída. Docela by mě zajímalo, proč všechny utopie o socialismu končí v materiální a morální bídě? Knihu provází atmosféra blížícího se zániku civilizace, která je pro Bondyho tvorbu v tomto období typická. Dalším typickým momentem je odmítnutí současného lidstva jako něčeho, co se již vyčerpalo a přežilo, jako něčeho určeného k zániku. Občas se objeví pesimistický (sociologický) šleh, ten však zatím není tak deprimující a bezútěšný jako v pozdějších dílech. Bondy má snad filosoficky pravdu, jak má ale člověk s tímto vědomím žít běžný život? Pro A. a potažmo Bondyho je východisko v práci, tedy ve tvorbě (jakéhokoliv) díla, zkrátka kdo tvoří, ten žije.

Zajímaví jsou invalidní důchodci jako sociální vrstva, člověk se důchodcem nerodí ale stává a velké množství mládeže prožívá mezi 18-20 lety invalidní epizodu. Nevím, nakolik je obraz invalidních důchodců inspirován undergrounďáky sedmdesátých let a nakolik jde o obecně platný typ, polarizace společnosti mi však přijde dosti vyhrocená. Dnes existuje totiž mnoho možností mezi a věřím, že i tehdy byly, navíc není vymezení důchodců ekonomické ale pouze kulturní. Invalidé sice společností opovrhují, ale důchody, potraviny a elektřinu od ní berou rádi a přes tuto ekonomickou závislost se považují za svobodné a nezávislé. A ze společnosti čerpají nejen ekonomicky ale i nové členy, proto nejde o třídu ani samostatnou nebo nezávislou skupinu. Jejich nezávislost se tak projevuje hlavně v přístupu k životu, ten jejich provází zahálka, flákání se, sranda, mystika i lehké drogové opojení včetně pití piva, resp. Urquellu.

Nezanedbatelní nejsou ani vládnoucí důstojníci, fungují více jako třída, protože se z jejich dětí stávají také důstojníci. Vývoj společnosti provází stálé revoluce, probíhají periodicky jednou za dvě generace a vedou k ustanovení nové vládnoucí vrstvy důstojníků. Tyto revoluce vždy přináší nové ideály, vždy však skončí stejnou formou vlády, protože lidé odmítají skutečnou svobodu a tím i opravdovou samovládu. A proto lidé potřebují válku a ničení, které stimuluje jejich vlastenecké a budovatelské nadšení.

Kromě zmíněných velkých témat dojde i na drobné zachycení dobových rekvizit a událostí, zmíněni jsou samozřejmě plastici, ale nakolik mají další postavy reálné vzory nevím. Dílo také provází určitá Bondyho sebeadorace, na to si ale jeho čtenáři již zvykli. Možná jde o mírně zprofanované dílo prodchnuté undergoundovým optimismem, přesto jde o logický kamínek v mozaice autorova díla.

Hodnocení

Průměrné hodnocení 0 / 5. Vote count: 0

Zatím nehodnoceno.

Series Navigation

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *