Knihy

Egon Bondy – Prvních deset let

This entry is part [part not set] of 13 in the series Egon Bondy

Původně publikováno v roce 2010.

Po shlédnutí filmu „Tři sezóny v pekle“ jsem se chystal na (další) přečtení jeho volné předlohy, totiž autobiografické knihy „Prvních deset let“ (Egon Bondy), ale dostal jsem se k tomu až teď.

Kniha „Prvních deset let“obsahuje necelých sto stránek vlastního textu, ten je následován několika přílohami včetně fotografií. V předmluvě jsou porovnáni čeští undergroundoví spisovatelé počátku padesátých let s beatníky v čele s Kerouacem a jsou zmíněny překvapivé paralely. Svým způsobem jde totiž o srovnatelné jevy s tím, že u nás byla situace tvrdší a syrovější, naši spisovatelé měli sice jenom ovocný vermut místo drog, zato jim hrozili lágry. Tento úvod také vymezuje literární underground padesátých let i okruh autorů, mezi nimiž se Bondy pohyboval.

Prvních deset let

Začátek knihy se odehrává na jaře 1947, sedmnáctiletý Bondy, tehdy vlastně ještě Zbyněk Fišer, končící dandy, buržoust a elegán, se seznamuje se studenty grafické školy, Vladimírem a Libuší. V té době je již komunistou a surrealistou a během tohoto seznámení si uvědomí, že je i velkým básníkem. Líbu později vyhledá v zámečku v Hlubočepích (zámeček Slovanka), kde se později odehrává „Máša a Běta“, protože si uvědomí, že ji miluje. Slovanka je studentská ubytovna a maličké pokojíčky, nepohodlí i komunitní duch zásadně kontrastuje s Bondyho předchozím životem, od něhož se cíleně odtrhuje a zbavuje se buržoazních zvyků. Opouští gymnasium i domov, vstupuje do komunistické strany a seznamuje se s malířem Hannesem, který později umírá na tuberkulózu.

V lednu 48 se ocitá na stavbě mládeže, následují únorové události a později odsouzení Jugoslávie. Tyto události vnímá s rozpaky a politiku strany začíná odsuzovat, už kolem sebe nevidí revolucionáře z přesvědčení, ale prospěcháře. Ze společnosti mizí spontánnost a nadšení, následuje postupné sešněrování života i všeobecná opatrnost, to vše vnímá Bondy optikou zamilovanosti do Líby a chození s Evičkou. To vše však brzy končí a Bondy se ocitá poprvé v životě na dně, nepracuje, nestuduje a živí se všelijak. Přesto jde o období radostného mladického nadšení a opojení, ve kterém se setkává revoluce a láska. Únorový převrat Bondy brzy odmítne jaké málo marxistický, toto odmítnutí je spíše na intuitivní bázi než na základě hlubších znalostí. A i jeho pád na dno společnosti je spíše mimovolný, jako předúnorový a celkem aktivní člen strany měl před sebou slibnou kariéru. Tu však, opět spíše intuitivně, odmítá a později sám přiznává, že na svém osudu neměl až tak velké vědomé zásluhy. Ke zmíněnému zlomu dochází, aniž by ze vzpomínek bylo zcela zřejmé a jasné proč a jak, ale to je prostě život.

Poté se seznamuje s K.Tiegem a okruhem autorů kolem něj a začne studovat na vysoké školy politické. Na vánoce 48, před zahájením příprav ke zkouškám, dojde k osudovému seznámení s Honzou Krejcarovou. Tím začíná Bondyho sezóna v pekle, Honza byla femme fatale nejen jemu, ale i mnoha dalším mužům a ženám, s Honzou se Bondy mnoho let opakovaně rozchází a zase dává dohromady. Jejich první šílené soužití a třeštění končí v březnu prvním Bondyho pobytem v blázinci, ještě předtím se stihl seznámit se Závišem Kalandrou. Následují neúspěšné pokusy o útěk od Honzy, stěhování do Mníšku a na Dobříš, každodenní žebrání po celé Praze, kdy jde Honza z kriminálu do kriminálu.

Bondy střídá různé okruhy známých a v jednom z nich se rodí Velký plán zahrnující pašování stříbra a křišťálu do Vídně a nylonek zpět, cílem je zisk peněz na provedení surrealistické revoluce v Paříži. Po úspěšném cvičném přechodu hranic následuje další, už ostrý, v doprovodu opilého číšníka-notorika. Přes tragikomické bloudění v pohraničí se bez problémů dostanou do Vídně, ale z týdenního pobytu si Bondy pro opilost nic nepamatuje. Povzbuzen úspěchy plánuje další přechody, ve Vídni žije několik týdnů a následně je zde i zatčen. Pokouší se o kontakty s různými tajnými službami, těm slibuje odstranění komunistických vůdců nakaženými blechami, což je v počínající korejské válce silné lákadlo. Po návratu do Prahy chystá další přechod, tentokrát s Honzou, ta ale odmítá jít po silnici, jak dosud Bondy chodil a tak je v lese chytí pohraničníci. Zatčení a vyšetřování trvá několik týdnů, nakonec jsou oba propuštění, v tom jim pomůže i předchozí pobyt v blázinci. Poté Honza tvrdí, že je s Bondym těhotná, ale totéž tvrdí i jeho příteli, se kterým se později na rok ožení. To už je podzim 1950 a Bondy píše sbírky „Totální realismus“ a „Pražský život“, první verše a rovnou výborné, jak sám nekriticky uvádí.

Dále se věnuje letem 51-55, které mu splývají pro heroické pití, přitom pivo ochutnal až na jaře 1951, předtím pil jen ovocné víno. Pivo mu ale zachutnalo a tak ho pil pořád, stále je bez práce a živí se drobnými krádežemi, je sanktusák a individuum práce se štítící, což je v té době něco nepředstavitelného a šíleného. A ani mu to nepřipadá tak zábavné, jak líčí jeho tehdejší přítel Bohumil Hrabal ve svých povídkách. K Hrabalovi má vůbec trochu divný vztah, jeho práce z padesátých let uznává a chválí, přesto mi připadá, že o něm mluví s jistým despektem, snad pro Hrabalův pozdější úspěch a popularitu. U Hrabala Bondy prožívá i první velkou intelektuální krizi spojenou s krizí Engelsova pojetí marxismu. Tato krize je pro něj důležitější než pijácké aféry, i když tehdy zvládal vše – pití, čtení, psaní i filosofii – holt mládí. Jeho přátelé ho nasměrují na indickou filosofii a přes theosofické bláboly se dostane k buddhismu, mimovolně získává i zkušenosti s hadí sílou.

I v této době se občas objeví Honza a hned zase zmizí, dojde k Bondyho pokusům o zaměstnání i na občasné pobyty v blázinci nebo na StB, zde se nabízí otázka, co všechno autor zamlčuje. Jeho rozepsaný experimentální román policie dvakrát zabaví a potřetí ho píše už jen jako „Zbytky eposu“, zajímavější je líčení jeho tehdejší potřeby učitele jako byl Ježíš nebo Buddha s tím, že mu stačí jen vědomí o jeho bytí a existenci. Popisuje i svůj vztah k Bohu a Jeho hledání, úvahy o Bohu ho od té doby provází stále a Bondy se v té době začíná profilovat jako svérázný myslitel kombinující Boha a marxismus. Pokračuje v líčení dalších mystických zážitků, které získává bez usilování, na rozdíl od jogínů a mystiků. Na jaře 1955 přerušuje ze dne na den styky s většinou přátel a později dochází k mírnému zklidnění a cestě jinam. Na popud obvodní lékařky si dodělá maturitu a začne studovat filosofii na VŠ, milostné a pivní avantýry však pokračují. A tím prakticky končí prvních Bondyho deset let.

Próza 2000

Prvním dodatkem jsou dva úryvky z „Prózy 2000“, což je mírně umělecky zpracovaný deník, faktograficky přesnější než pozdější vzpomínky a můžeme v něm poznat i autorův raný literární styl. První ukázka popisuje události kolem zatčení Kalandry, druhá, zajímavější, líčí zkušenosti ze stavby mládeže, kde se Bondy dostává od charakteristiky vojenského a kasárenského komunismu až k odsouzení sovětského režimu. Následují úryvky z deníku z přelomu let 49/50, resp. pět zápisků za listopad 49 a jeden ze začátku ledna 50, nevíme však, zda jde o výběr, nebo kompletní (zachované) záznamy. Deníkové záznamy podrobně líčí události, jež známe ze vzpomínek a v detailech se samozřejmě liší, můžeme tak porovnat jeho tehdejší vidění se vzpomínkami o 30 let později. Dojde na vzpomínky na intervenci ve prospěch Honzy, včetně u Wericha, kterého také líčí trochu jinak než jak je všeobecně vnímán. Z těchto zápisů je cítit láska i mládí, vzpomínky to už trochu filtrují jednak odstupem času a pak tím, co následovalo.


Vlastní vzpomínky byly napsány v roce 1981 a text měl být původně utajen a publikován až 50 let po smrti autora. Dobu padesátých let líčí Bondy jinak než známe z oficiálního hodnocení a myslím, že pravdivěji, což už jsem psal v recenzi „Máša a Běta“. Vše se odehrává v rychlosti a zmatku, mládí a nadšení, je zmíněna obrovská sranda, kterou zažívali i to, jak vše nesl jeho otec. I přes množství vypitého alkoholu nevyužívá s tím spojené historky ve své tvorbě a ani ve vzpomínkách, vše je jen naznačeno jako pozadí pro intelektuální úvahy a duchovní hledání, což je pro něj důležitější než lehce skandální pitky. A po dočtení má člověk chuť se něco o tom surrealismu dozvědět, což ovšem skončí Bretonovým surrealistickým manifestem.

V knize je zmíněno i mnoho umělců, s nimiž se Egon Bondy přátelil, patří mezi ně Bohumil Hrabal, Záviš Kalandra, Karel Teige, Zbyněk Havlíček, Vladimír Boudník, Ivo Vodseďálek nebo Honza Krejcarová. Poslední zmíněná byla opravdu poděs, nepořádná chorobná lhářka i originální básnířka, v její osobě se tak trochu symbolicky setkávají různé vlivy našeho malého národa. Honza byla dcerou Mileny Jesenské, tedy přítelkyně Franze Kafky (viz Kafkovy Dopisy Mileně), jehož mohla být i dcerou. Do té se Honza někdy promítala, i když jí asi nebyla, zato její dědeček byl potomkem Johannese Jessenia, jednoho z českých pánů popravených roku 1621 na Staroměstském náměstí.

„Prvních deset let“ ukazuje jak přelom padesátých let, tak určité kulturní podhoubí i formování Bondyho jako myslitele. Mnohé je jistě zamlčeno, pitky s Hrabalem by knize zase přidali na popularitě, ale tomuhle lákadlu Bondy (nikdy) nepodlehl. Naopak líčí to, co je důležité pro něj a to tak, jak to prožíval on sám, kniha také objasní mnoho detailů (nejen) z jeho pozdější tvorby.

Co se týká srovnání s filmem, tak je nutno konstatovat, že první cca třetina knihy sloužila jako dosti volná inspirace, některé detaily jsou však použity doslovně.

Hodnocení

Průměrné hodnocení 0 / 5. Vote count: 0

Zatím nehodnoceno.

Series Navigation

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *