Egon Bondy – Bratři Ramazovi

Původně publikováno v roce 2007.

Bratři Ramazovi jsou jedním z děl Egona Bondyho, které ještě knižně nevyšlo. Původně vycházel text na pokračování ve Vokně, v jednom čísle měla být uvedena i kritika, která ale na Bondyho zásah nevyšla – docela by mě zajímala. Kniha nyní vychází v nakladatelství Akropolis, má tak stejnou grafickou úpravu jako ostatní Bondyovky z tohoto nakladatelství. Za zmínku stojí i pečlivá redakční práce, byť nedokončená v důsledku autorova úmrtí, viz Ediční poznámka M.Machovce.

Jak již název napovídá, je tento text z roku 1985 parafrází Dostojevského Bratrů Karamazových. Ty jsem ale (ještě) nečetl, takže nejsem schopen porovnat, nakolik jsou obě díla propojená. Má jít ale o posun Dostojevského hrdinů o sto let, a o přesun do Čech. Děj se tedy odehrává počátkem osmdesátých let v Československu, tedy v konkrétní době a prostoru, v textu jsou zachyceny dobové reálie a je cítit nálada počínajícího vyvrcholení krize reálného socialismu. Ale autor se, jak je jeho zvykem, nevěnuje pouze našemu malému rybníčku, ale zabývá se globální situací počínající doby konzumní, což je problematika, které se věnuje i v dalších dílech.

V úvodu se setkáváme se zasloužilým soudruhem Ramazem a v krátké retrospektivě jeho života poznáváme jeho čtyři syny, totiž nejstaršího, zanedbaného Ferka Smrďáka, Míšu, Ivana a Aljošu. Každý z bratrů má jinou matku, každý je vlastně úplně jiný, a informace o nich se dozvídáme v průběhu děje.

Vlastní děj knihy začíná Ivanovým příjezdem na otcovu vilu na venkově, který zde tráví zasloužený důchod vysoce postaveného funkcionáře, kde mu Ferko slouží jako údržbář vily. Ivan přijíždí autobusem a z vesnice se vydává pěšky, užívá si krajinu. Míša, jehož žena Nataša už ve vile je, se přiřítí Mercedesem s klimatizací, byť rozbitou. Míšovi se naopak krajina ani zřízení nelíbí, neustále jezdí na služební cesty na Západ a má tedy možnost srovnávat. A snílek Aljoša přijíždí na staré motorce a představuje si, že je v Mexiku, přemýšlí o Klímovi a Bondym, věnuje se józe a zenovému křesťanství.

Všichni se setkávají při příležitosti Ramazových narozenin, ale nemá jít o žádnou idylickou oslavu, spíše jde o bitvu – starý Ramaz totiž došel k závěru, že chce žít s Míšovou Natašou, spíše vypočítavou mrchou než milující manželkou. Takže hned po příjezdu málem dojde k fyzickému konfliktu mezi starým Ramazem a Míšou, kterého Aljoša a Ivan musí držet. Ráno v hospodě probírá Míša s Ivanem ekonomickou situaci, což je jakési zhodnocení stavu reálného socialismu poloviny osmdesátých let. Ovšem pro Ivana je daleko horší než ekonomický nedostatek nedostatek kulturní, kromě undergroundu podle něj neexistuje u nás žádná kultura a to je mu tisíckrát horší. V ekonomických úvahách jde ale autpor dále než jenom ke kritice socialismu, k celkové kritice post-kapitalistické společnosti, tedy nastávající doby konzumní.

Po příchodu Aljoši tři bratři diskutují nejen o ekonomické situaci, ale i o bohu a náboženství, což je další prostor pro autora a jeho úvahy, názory, ale i námitky, kde mu forma dialogu umožňuje diskusi. Jde o věci známé z dalších děl, ale právě forma dialogu a diskuse je činní přístupnější. Navíc Bondy nemá ve zvyku neustále opakovat dokola to stejné, vždy se snaží o jiný pohled, o rozvinutí, doplnění souvislostí, podpoření argumentu, takže i pro znalé má text smysl jako další doplnění mozaiky názorů autora. Jóga je mu na nic, smysl má pouze práce, byť slouží na zabití času, nejvyšší je mu samozřejmě Buddha s tím, že je lepší nebýt než být. V noci ještě Ivan s Ferdou diskutují o tom, že když není Boha – kdo rozsoudí člověka? Jen svědomí, které je relativizující a subjektivní? Pak je ale každý svým Bohem a svým soudcem.

Následuje rodinná hádka starého s Míšou, kteří na sebe tahají špínu, ale starý triumfuje Míšovým švýcarským kontem a nepřímou radou k emigraci. Následně diskutuje Ivan s neznámým hlasem, snad ďáblem. Jde o pesimistické Bondyho zhodnocení světa, možností vývoje, které v ledačems předjímají aktuální světové dění. Z těch předpovědí a jejich plnění až člověka mrazí, jsou dvacet let staré, ale uvedená fakta nám ani dnes nedocházejí, nebo je spíše nechceme vidět – Nietzscheho stádnost je prostě pohodlnější. Ale autor to nevidí jako tragédii, spíše jako zákonitost dějin, jako nutný vývoj, kdy to jinak prostě nejde.

Hlas (ďábel?) mluví o jmenovcích z před sto lety, což je jedna z mála, ne-li jediná, přímá narážka na Dostojevského román. Dojde i na Saurona jako na toho, kdo dnes skutečně vládne. Ďábel je proti spolupráci s režimem, který umění potřebuje, dokonce tvrdí, že nelze nespolupracovat (se systémem), což dokládá Gándím, bolševickou revolucí, Solidaritou – jenže naopak, než je člověk zvyklý, zkrátka tvrdí, že násilí je mocnější. A ptá se, zda se v této situaci mají umělci zachovat jinak? Všichni spolupracují – vědci, umělci – a toto určitě nechtěli disidenti ve Vokně číst, k tomu zřejmě směřovala ona kritika, protože oni vše viděli optikou boje proti socialismu, kdežto Bondy to chápe mnohem šířeji. I dnes to člověk těžko vstřebává, těžko si to vůbec připouští, ale je to tak. Zkrátka vládne zlo, proto ten Sauron. Touto rozpravou končilo vydávání ve Vokně, takže zbývající cca třetina je poprvé dostupná širšímu okruhu čtenářů.

Ivan dále debatuje s ďáblem, ale už je to spíše hádka z principu, nepřináší nic nového, ale zajímavé je konstatování, že touha konzumovat je silnější než veškeré ideály, náboženství, filosofie, které jsou platné pouze tam, kde je (ještě) bída, kde není možné, aspoň trochu, konzumovat. Ivan rezignuje na vše a po probdělé noci se chystá k odjezdu autobusem. Nakonec ale upadá do mrákotného spánku, z nějž ho budí Míša s tím, že starý byl okraden a zavražděn. Rozjíždí se policejní výslechy, doráží i pražská kriminálka, nejde totiž o šperky nebo peníze, ale o písemnosti – starý na každého něco věděl a navíc psal paměti. Indicie vedou k Ferdovi, ale ožralý Míša, což mu Ivan dosvědčuje, uvažuje, že měl hned po činu odjet. Nejvíc smrt starého sebrala Aljošu, který bez něj nemůže žít.

Nakonec přijíždí pro Michala STB a Ivanovi vysvětlují, jak to bylo ve skutečnosti: unavený, prášky oblblý Ivan chodil kolem bazénu, občas spal, občas ne, Michal toho využil, všechno sehrál včetně opilosti a zvracení a zavraždil otce. A pokud toto nedosvědčí, mohou ho odvést místo Michala… Aljoša je rozhodnut spáchat sebevraždu a Ivan ho na poslední chvíli zachrání. Teprve poté se Aljoša svěřuje, že před půlrokem přejel na motorce chlapce a že nechce být zavřený, od čehož mu mohli pomoci pouze konexe starého Ramaze. Ivan do toho řeší dilema, jak se zachovat, protože ví, nebo si alespoň myslí, že ví, že to Michal není vrah. Jeho úvahy během rozhovoru a Aljošou vedou k tomu, že není-li boha, kdo odpustí? A je-li boha, pak je možné udělat cokoliv s tím, že za to lze zaplatit. Závěr je ten, že není-li boha, nemá cenu žít, a Ivan tvrdí, ano, není bůh. A tím více méně končí úvahy, rozhovor i kniha. Kdo je vrahem, jak je to s Ferdovou nemocí, kdo potřeboval materiály, atd. nevíme a můžeme se jen dohadovat. A je to i celkem jedno, děj slouží jako jakýsi vnější rámec, který řídí úvahy o etice, její neexistenci, otázkám svědomí a Boha.

Dílo patří spíše k těm filosofičtějším a sociálně zaměřeným, s autorem nemusí každý souhlasit, ale jeho názory stojí za pozornost.

Series Navigation