Egon Bondy – Sklepní práce

Původně publikováno v roce 2008.

„Sklepní práce“, napsaná na přelomu let 1973/1974, stojí na začátku obnovené prozaické tvorby Egona Bondyho. Pro mě patří k tomu nejlepšímu, co Egon Bondy napsal, přináší totiž vyvážený mix autobiografie a filosofie v přitažlivém hávu malostranských kulis. Text kombinuje prvky reálné, fantastické i snové, v úvahách autor vytyčuje všechny své hlavní téze, které v pozdějších dílech rozvádí. Tyto úvahy jsou ale sevřeny dějem a nejde tak o sbírku esejů, jako v některých pozdějších dílech.

Na začátku popisuje autor setkání s Petřínskou vědmou zarámované do úvah o sebevraždě, jež se Bondy chystá každý den již po několik let spáchat. Toto setkání končí podzemním putováním do hospody U Bonaparta, kde poznáváme pracující důchodce Vonáska a Sádla, nenávidějící se vzájemnou tichou ale zarputilou nenávistí. Tato nenávist se line celým dějem, ale přiznám, že si obě postavičky pletu a tato linie je pro mě tak trochu zmatečná. Bondyho úvahu o Sovětském svazu a současné vládní garnituře přeruší dlouhé vyprávění přestárlého panského kočího. Právě různá dlouhá vyprávění třetích osob tvoří podstatnou část textu a kupodivu přinášejí vítanou změnu a osvěžení textu. Vyprávění kočího obsahuje příběh z dob křižáckých válek, popisuje svatbu královny Jeruzalémské na Keraku a to z pohledu jedenáctileté princezny a nevěsty, v půli vyprávění ale kočí zmlkne s tím, že pokračování příště…

Začátek děje se odehrává v prosinci a poznáváme prostředí jednotlivých hospod a jejich svéráznou poetiku. Při další z cest z hospody uvažuje Bondy o bohu a to tak jednoduše a jasně, že lze tyto pasáže považovat za jakýsi vstup do problému i pro laiky. Podává vše lidově, bez filosofické terminologie, což vítám, protože filosofie, která má být k něčemu, musí být stručná a jasná. Detaily mohou být složité, ale základ musí jít vysvětlit pár slovy. Bondy přivádí na scénu svoje ontologické pole a rozebírá svět z tohoto úhlu pohledu.

V Baráčnické rychtě zase uvažuje o nutném zničení civilizace, nejen socialismu, ale celého konzumního způsobu života, který více spotřebuje než produkuje. Autor uznává, že dříve byl život těžký, ale dnes má již každý zajištěné základní životní zabezpečení. Ale budoucnost může být jen horší a to v důsledku přelidnění, proto nechápe plození dětí, které se mohou mít jenom hůře, nelze pro ně čekat lepší budoucnost. Dále uvažuje o socialistické revoluci v pojetí zakladatelů, tedy Marxe i v dnešních změněných podmínkách. Konec socialistického a hlavně kapitalistického řádu, konec věku buržoazie vidí v Mnichově 38, a to hlavně kvůli zhroucení celého světonázoru. Mluví o debaklu buržoazie a potřebě revoluce ve výrobních prostředcích, podmiňující jakoukoliv jinou společenskou revoluci. Vše popisuje s jistou ironií a jízlivostí, která tato témata odlehčuje, místy však tato ironie působí jako hledání si alibi. Přesto je chmurná vize manipulátorského státního socialismu nebo kapitalismu, mezi nimiž nerozlišuje, zřetelná až příliš jasně a dnes vidíme čím dál více její naplnění. Dílem často probleskují sympatie k Číně, resp. k Maovi.

Další potulka noční Malou stranou končí v bývalém klášteru Barnabitek, kde trénují bývalý zasloužilí soudruzi stahování z kůže na věrné atrapě. Jde o staré kádry, kteří ví, že jejich zkušeností bude ještě třeba a vzpomínají i na revoluční nadšení. Egon Bondy dále předkládá své názory na dílo, spojené s problematikou osobnostního růstu a dosažení osobního spasení. To odmítá zcela, argumentuje prostým fyzickým stárnutím organismu, stařeckou demencí a také neužitečností něčeho takového pro lidstvo, resp. biologickou úroveň jako celek. Zmiňuje senilního Platóna, ptá se nač se učil Engels na smrtelné posteli 29. jazyk? Tvrdí, že osobní osvícení, které není opakovatelné a přenosné je k ničemu, stejnou slast lze získat i pitím rumu. Po tomto dlouhém výlevu se vydává do výčepu U Bonaparta, kde zase pozoruje denní a přízemní starosti štamgastů o vše možné – každý, kdo někdy seděl v hospodě a má v sobě trochu (sebe)reflexe ví, o čem je řeč.

Minou vánoce, další úvaha o filosofii a bohu končí na Baráčnické rychtě, kde uvažuje o nutnosti postulovat nesubstanční filosofii, o což se sám ve svém filosofickém díle pokusil a některé závěry uvádí i zde. V Baráčnické rychtě ale zaujme dlouhé vypravování starého muže, jehož životní osudy charakterizují dvacáté století ve Střední Evropě. Na začátku dvacátých let patřil mezi poetické básníky, byl zapáleným Čechem, z existenčních důvodů se živil jako gigolo. Později byl zapáleným členem NSDAP i SA, bojoval na frontě, kde pomalu dospěl na stranu lidu. Nechal se přeložit na východní frontu, zajmout a bojoval v Československém armádním sboru, později vstoupil do strany a bojoval v SNP. Věnoval se poválečné obnově, budoval socialismus, bojoval s vnitřním nepřítelem, během pražského jara se obrodil a po něm se znovu zakalil. Tento dlouhý příběh (skoro pětina knihy) patří k nejzajímavějším pasážím a byla by chyba jeho hrdinu označit za oportunistu „kam vítr tam plášť“, i když je jeho vnitřní ohýbání se na libovolnou stranu obrovské. Posluchači muže totiž plně chápou, sami mají rodiny, vnuky, kvůli nimž jsou ve straně a ještě je čekají nadávky, že v ní jsou.

Následuje návštěva Rudolfina, které je sice za řekou, ale Bondy jej ještě počítá k Malé straně. Doprovází syna jedné známé na pravidelný „výchovný“ koncert, kritizuje současnou společenskou smetánku, mající se nezávisle na poměrech stále dobře a dostává se ke kritice elity jako takové, elity žijící na úkor ostatních. Vzpomíná na to, že v mládí se k této elitě mohl dostat a pouhá náhoda, totiž setkání se Závišem Kalandrou, mu v tom zabránila, za což sice děkuje, ale jeho zásluha to není. Noční procházka z Rudolfina Malou Stranou je zakončená setkáním s čínskou liškou, tedy jeho družkou Julií při debatě o stárnutí a slábnutí – list hledající oporu ve větru, taoistické neodporování a konání nekonáním. Tento večer je i jediným svědkem závěru tragedie mezi Vonáskem a Sádlem.

Zklamán nad vývojem v Číně, do nějž vkládal ze začátku velké naděje dochází k jedinému možnému postoji člověka, platného za všech okolností, totiž bouřit se, bouřit se, bouřit se. Uvažuje také o absolutní etické otázce, mluví o potřebě (nově) poznat boha, o své chybějící pokoře i hluboké zášti vůči nesmyslnému biologičnu, které nás příliš omezuje. A kromě toho komentuje denní detaily a nesmyslnost lidského pachtění, obojí se ale vzájemně doplňuje. Také jsme svědky druhé půle vyprávění starého kočího o princezně jerusalémské, které je shrnuto jadrným – oumysle lidský jsou vždycky stejně na hovno.

Samotný závěr knihy se odehrává v předjaří při setkání s dívkou, která hledá Egona Bondyho. Jde o známou postavu jeho poezie, dívka jej láká sebou, on se brání stářím, skutečným stářím a odmítá i nabízenou nesmrtelnost – pak by to již nebyl on. Jde o paralelu k úvodnímu setkáním s vědmou, toto ireálné setkání, rozhovor o slabosti i síle života, jeho smyslu i nesmyslnosti tak završuje předchozí rozhovor s Julií. Dovětek knihy pak tvoří sen o Číně a krásné rudé gardistce, ke které poznává nadpozemský cit lásky.

Zkrátka jeden z nejlepších autorových textů, přináší ve vyrovnaném poměru vše důležité a ještě nezatížené normalizačním disentem, chartou atd.

Series Navigation