Egon Bondy – 677
- Egon Bondy – Severin
- Egon Bondy – Afghánistán
- Egon Bondy – 677
- Egon Bondy – Českem našich otců
- Egon Bondy – Máša a Běta, dvě novely
- Egon Bondy – Šaman
- Egon Bondy – Leden na vsi
- Egon Bondy – Bratři Ramazovi
- Egon Bondy – Mníšek, Vylitý nočník
- Egon Bondy – Sklepní práce
- Egon Bondy – Invalidní sourozenci
- Egon Bondy – Hry
- Egon Bondy – Prvních deset let
Kratší próza 677 z roku 1977, vydaná oficiálně až roku 2001, patří mezi typická Bondyho díla ze sedmdesátých let. Prolínají se v ní události pražského undergroundu, vize antického světa v období úpadku a antiglobalizační a filosofické úvahy.
První kapitola představuje (reálné) figurky z Malé strany a undergroundu – pana Pánka, Veneru (později proslul jako Svatý Vincent), Magora a další včetně básníka, tedy autora samotného. Mezi fiktivní postavy patří Antonius a Helena, milenci z upadajícího antického města na kraji pouště, jež sužují nájezdy barbarů. Normalizační Praha a antické město se časově i místně prolínají, což dává příběhu snový a zároveň nadčasový nádech.
V následující kapitole nazvané „co s mravoličným románem“ autor typizuje a charakterizuje jednotlivé skupiny lidí v tehdejším Československu. Z této části mám podivný pocit. Sice bych neřekl, že autor vyloženě některými elitářsky pohrdá, ale přes jeho (zdánlivý) nadhled bych čekal větší pochopení, protože mnozí byli do své pozice vmanipulování a jednají z nutnosti. Paradoxní přitom je, že autor sám byl spolupracovníkem StB.
Následují další příhody z normalizační undergroundové Prahy prolínající se s láskou Antonia a Heleny, kteří se od známých dozvídají o způsobu vládnutí mocných i o probíhajících represích, zdánlivě neviditelných, seznámí se i s Chartou 677 bojující za společenská i politická práva obyvatel. Příběh završuje okupace nomády a obrana obyvatel města zakončená smrtí a zkázou celého města. A to včetně kolaborantů, kteří doufali, že je nomádi vezmou na milost jako vždy, tentokrát však autor všem predikuje trpký konec.
Kniha byla psána v době vzniku Charty a jedné vrcholné etapy tehdejšího undergroundu. Poznáváme však díky ní jakoby odvrácenou stranu Charty, ono vše nebylo tak, jak je nám dnes podsouvána včetně skoro zbožštění V.Havla, o němž je v knize jediná zmínka jako o milionářském synkovi ve vězení. Každopádně Bondy (resp. románový básník) odmítá Chartu jako pokus od moci odstavených dostat se zpátky. Charta je pro něj horší než legitimní vláda, protože o té se ví, že je to lež, kdežto Charta se tváří jako pravda. Z pohledu autora je to ale stejná lež, jemu jde o skutečné osvobození lidstva v duchu marxismu podpořeného ontologickou nutností.
Bondy překračuje rozdělení na socialismus a kapitalismus a uvažuje v geopolitických souvislostech, provádí analýzu vládnoucí moci jako takové, nezávisle na konkrétní politické situaci, což později dotáhl v dalších, čistě teoretických, dílech věnovaných globalizaci. Dalším tématem je nutnost překonání biologična a úvahy o smyslu života v práci. A když líčí, jak tehdejší garnitura oblbuje lidi televizí a rozhlasem, zkrátka unifikovanou zábavou, napadá mě jediné – co by říkal dnes, kdy se sice zvětšil počet televizních programů, z nichž můžu volit, ale svoboda jako taková je stále více omezovaná. Ale z náznaků bych řekl, že s tím počítal.
Prolínání realit je zajímavý prvek, dále je celkem pěkně romanticky popsané sbližování Antonia s Helenou a krása jejich lásky kontrastuje s nudou a šedí běžného života. Většinu probíraných témat však napsal autor jinde a líp, byť zde je vše podáno stručně a jasně, bez zbytečného okecávání. Mnohem zajímavější jsou tedy detaily denního života, což má rozměr až kronikářský. Dojde na líčení normalizační Prahy a různých míst pro autora důležitých, čímž autor také navazuje na podobně laděné dřívější prózy, opět podle mě lepší.
Originální článek s odkazy na podobné články