Egon Bondy – Leden na vsi

Původně publikováno v roce 2007.

Po smrti Egona Bondyho začalo vycházet mnoho jeho prací v nových vydáních, takže má člověk příležitost doplnit si sbírku, i když v kompletaci jeho díla moc nedoufám. Jedním z těchto nových vydání je i „Leden na vsi“ z ledna 1977, která navíc obsahuje „Dopis Ladislavu Radoňovskému o Marxovi a ateismu“, také (zřejmě) z roku 1977. Pouze nevím, zda je tento dopis zamýšlenou integrální součástí textu, nebo byl jen přidán v tomto vydání. Dopis nebyl nikdy odeslán, v den sepsání byl příjemce nalezen v Praze mrtev. Ač to normálně nedělám, musím pochválit obálku, byť šedo-černou, ale vypadá opravdu zajímavě a dobře.

Kniha začíná jakýmsi povzdechem autora, co vůbec může člověk dělat v situaci, ve které jsme. Tím není myšlena situace normalizačního Československa, ale celková situaci lidstva a jeho budoucnost v pesimistickém Bondyho pojetí. Jako jediná činnost ho napadá pouze modlitba, modlitba ve smyslu „děj se vůle tvá, ale hlavně se děj„. Ale také sám uvažuje o tom, zda nejde jen o nářky stárnoucího, nemocného a unaveného muže. Plynule přechází k popisu situace kolem absurdního zatčení lidí kolem PPU, kde je dobré, aby měl čtenář o těchto věcech povědomí. Velice záhy přichází v úvahu, co se vlastně po něm chce. Opět myšleno celkově, nikoliv v tomto konkrétním případu, se kterým pro svou nepraktičnost stejně nic neudělá, maximálně spáchá sebevraždu. V těchto částech textu se autor velmi brání vydávání svých děl, a to tak, že vůbec. V souvislosti se sebevraždou bilancuje svůj život, a hodnotí ho vlastně kladně, viděno jeho optikou díla, ale uvádí i své špatné skutky. Takže se dostáváme k dilematu dílo vs. skutky a Bondy vidí východisko ve své práci, přičemž důležitá je činnost, práce jako taková, nikoliv romantický heroismus, ale skutečná činnost. Potřebu práce reflektuje na vztahu mladí-staří, porovnává jejich možnosti, a konfrontuje to s tupým učením se dívek na plovárně (plovárna je krásně poetické slovo, žádné koupaliště, natož aquapark) k maturitě. Prostě má na mysli činnost, sebe-nudnější a sebe-nesmyslnější, ale skutečnou činnost, ne chrápání a přežívání.

Autor odjíždí do zapadlé vísky, v Praze nemá, kvůli Chartě 77, klid na práci, protože jej vyrušují z obou stran barikády, takže i na vesnici jej nalézají estébáci. Vesnický pobyt začíná rozebíráním pravdy, resp. opravdovosti u umělce, zejména básníka, za nějž a právě jen za nějž se Egon Bondy sám považuje. Pomalu přechází v analýzu naší současnosti a dostává se k modelu koncentračního tábora, nad čímž se nerozčiluje, prostě to konstatuje jako fakt. Další analýzou se dostává k tomu, že to, o co jde je ontologično, nebo TAO, přičemž terminologii v tomto textu až tak neřeší. Dostává se k životu rizika živé víry, živé duše, a přiznám se, že tuto pasáž si asi budu muset ještě jednou projít. Zabývá se také otázkou smyslu života. Podle něj na ni není matematická, filosofická, náboženská nebo etická odpověď, ale jde „pouze“ o ontologické přitakání. A dodává, že otázka a odpověď se v případě otázky smyslu života neprotínají, ale míjejí se a sama otázka je nesmyslná. Z otázky, resp. kategorie smyslu se dostává k jistotě, k jistotě života v živé víře, kde naráží i na Klímův božský ludibrionismus. Zde ovšem přechází ke kritice biologična, biotu, tupého přežívání. Ovšem na rozdíl od zmíněného Klímy jde ještě o krok dále, protože biot odsuzuje jako celek, a mluví o nutnosti jeho nahrazení a překročení. Zkrátka nepředpokládá vznik „nadčlověka“ v biotu, pouze člověk může připravit cestu této vyšší formě. Tyto úvahy autor později rozvíjí, zejména ve výborné Nepovídce.

Do vesnice přichází předčasně jaro, a při pozorování dědků v hospodě autor uvažuje o hodnověrnosti a opravdovosti popisu běžných lidí v literatuře, a naopak o tom, zda běžný člověk pochopí velkou literaturu, básníka nebo umění. V závěru práce cituje jednu svoji starší pasáž z knihy, která už není k sehnání o tom, proč proletariát nemá o svobodě ani tušení ani potřebu. Tato přejatá pasáž přechází v úvahu o demokracii a text končí Bondyho snem o konci světa v důsledku nezopakování Mayských rituálů, které slouží právě pro zachování světa.

Následuje několik básní, takže u Šamana nejsou jediné básně mimo básnické sbírky. Ovšem o básních mohu opakovat to, co jsem uváděl u těch v Šamanovi, s tím, že zde jde totálně realistickou podobu dějových částí předchozího textu, nebo spíš deníkových částí. Vlastní „Leden na vsi“ tak zachycují tyto básně lépe než zbytek textu.

Následuje dopis o Marxovi a ateismu, filosofická analýza pojetí hmoty, rozlišení mezi teorií a ideologií, resp. Marxismus v jednom i druhém pojetí. Rozsahově jde ale o krátký text, který nejde u žádného tématu do hloubky, spíše nastiňuje a odkazuje. Jádro textu tvoří konstatování, že před Marxem stál nepřijatelný Bůh církevní nebo zbytečný Bůh deistický, proto volil materialismus. Navíc, být ateistou bylo v té době moderní a buřičské a Marxovi šlo hlavně o osobní svobodu. V tomto dopis navazuje na předchozí text, ale nevím, jestli byl dopis zamýšlen autorem jako integrální část Ledna na vsi. Jinak podoba Marxe v tomto dopise je trochu jiná, než si někteří pamatujeme ze školy, kde byl překryt Engelsem a později Leninem. Ale hlavně, Bondy je marxista, takže zakladatele nebude hanit. Zobrazuje jej jako vědecky seriózního vědce, jako filosofa, proti zažitému obrazu Marxe – ekonoma. A protože Marxovi šlo o svobodnou vůli, věděl o konfliktu mezi Bohem a svobodnou vůlí, což je problém, který trápil a trápí mnohé filosofy a teology od sv.Pavla, přes Augustina, Gottschalka až třeba po Kalvína. Proto potřeboval Marx ateismus, kdežto Bondy se ve své filosofické práci dostal i ke smysluplné teistické nesubstanční filosofii.

Na rozdíl od většiny Bondyho děl chybí jakákoliv poznámka o okolnostech vzniku nebo vročení, přibližující dobu vzniku nebo upřesňující okolnosti vzniku. V textu zaujme Bondyho živý jazyk v kontrastu s filosofickou terminologií. Osobně mi ale chybí nějaká jednotící myšlenka, něco, co spojí tyto úvahy do většího celku. Prostě jde o zachycení nejrůznějších úvah v daném období a při pečlivější autorově práci to mohl být soubor esejů. Chápu, že se Egon Bondy nezajímá o osud svých děl, ale to je zase trochu v rozporu s oslavou práce jako toho jediného, o co jde. V knize se také opakuje motiv rezignace, patrný i v Šamanovi, asi proto, že vznik obou děl dělí pouze několik měsíců.