CD,  Hudba

Big Boss – Doomy Ballads

This entry is part [part not set] of 4 in the series Root

Big Boss je neodmyslitelně spojen s českou legendou ROOT, přiznám se ale, že mě více oslovuje jeho sólová tvorba, ať už pod hlavičkou Big Boss Bandu nebo Equirhodontu. Jeho sólová tvorba je totiž docela rozmanitá a přijde mi i upřímnější, protože ROOT je zajetá značka, ale na sólovce může být sám sebou.  

Doomy Ballads z roku 2008 jsou pro mě překvapivá nahrávka, nemetalová, a ač doomař, tak různé balady a ploužáky nemám moc rád, přesto říkám, že tohle je skvělá záležitost. Booklet CD zdobí pištec skrytý v modrém oparu, celý booklet je laděn do modro zelena a obsahuje texty, v nichž patří mezi nejfrekventovanější (s mírnou nadsázkou) slovo „solitude“, tedy samota. Na nahrávce se podílel výkvět brněnské scény a to i skladatelsky, kromě Big Bosse přispěly takové osobnosti jako Igor Hubík, Ashok, Blackie, Tudy, prostor dostali i Khopec, Paraghus, Dejan Petkovič a další.  

„Větrné“ intro „The Wind“ podmanivě namuvené Paulem Spackmanem plynule přechází do zpočátku spíše akustické „The Cognition“ se vznosnými momenty, procítěným zpěvem, sólem i zhrubnutím hlasu na konci. Igorovu „Solitude“ uvádí orientální motiv a skladba má pro mě tu správnou vznosnou (rootovskou) náladu, je to zkrátka epická a valivá hymna s vyhrávkami. Ashokovu „Tears of the Ages“ hraje Tudy na piano, v závěru doplňuje kytarové sólo, k čemuž skvěle sedí (jak jinak) procítěný zpěv, takže výsledek je další parádní skladba. I Blackieho „The Ocean“ je pomalejší, perkusní, melodická a melancholická skladba, kde prostor dostanou vzletné vokály. Rocková a docela chytlavá „The Moment of a Pearl“ ve mě silně evokuje svojí náladou „Knocking on heaven’s door“, tedy super atmosféra akustické skladby až odrhovačky (v dobrém smyslu slova). Závěrečná „The End“ přináší spíše nízko položený zpěv, přijde mi to však jako sbírka riffů a ne jako celistvá skladba, ale baladické momenty s melodičtějším zpěvem jsou fajn, a vlastně druhá půlka je moc pěkná…  

Prvním bonusem je „I Scream in the Dark of Lonelinesss“ se spoustou progresivních vyhrávek a minimem (majestátního) zpěvu, skladba trvá devět minut – dobrý ale dlouhý. Druhým bonusem a závěrečnou skladbou CD je přearanžované „Adagio Canatibile“ od Beethovena, nástroje zní zvláštně a pro mě překvapivě.


Nebudu machrovat, že poznám Blackieho nebo Ashokův styl, o to ani nejde. Jde o to, jak to zní a působí jako celek, jaké to vzbudí emoce a v tom jde o mistrovské dílo. Každá skladba je zpívaná trochu jinak a vždy procítěně, všude je cítit sladkobolný smutek a všechno je to krásně zahrané. Pro mě podobné nahrávky s časem získávají na hodnotě, před deseti lety, tedy v době vydání, by to kolem mě jen tak proletělo (v lepším případě), ale dnes si to opravdu užívám. A to ještě Big Boss neřekl vše, opravdový klenot nás teprve čeká…  

Mimochodem, Shindy vyprodává tohle CD za 50,- korun, osobně si myslím, že v českém undergroundu lze jen těžko najít lepší investici…

Hodnocení

Průměrné hodnocení 0 / 5. Vote count: 0

Zatím nehodnoceno.

Series Navigation

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *