Václav Havel – Občan Vaněk
- Václav Havel – Largo desolato, Pokoušení, Asanace
- Václav Havel – Ztížená možnost soustředění
- Václav Havel – Občan Vaněk
Občan Vaněk je volná trilogie divadelních her, které napsal Václav Havel již v disidentu. Jedná se o krátké jednoaktovky určené pro minimalistické herecké obsazení – pro dva, maximálně tři herce. Starší hry byly pečlivě pointované a budované, oproti tomu je tato trilogie mnohem přímočařejší a intuitivnější.
Všechny hry spojuje postava Vaňka, tedy Havla, protože hry jsou autobiografické. Hry reflektují tehdejší (absurdní) dobu ze zdola, pohledem obyčejného občana. Tím obyčejným člověkem ale není Havel, potažmo Vaněk, který je bývalým dramatikem a i když je nyní v nemilosti, státní moc se ho stále obává, protože je a byl angažovaný, má konexe do zahraničí, odkud ho pečlivě sledují a každý ústrk může znamenat mezinárodní ostudu nebo skandál. Koneckonců i Havla pustili z vězení ze strachu, aby je na západě nepomluvili, že ho tam zabili.
Obyčejní lidé jsou až jeho partneři, kteří neví, jak se k disidentu postavit. I když nakrásně sympatizují, tak mají o co přijít, mají totiž rodiny a děti, na rozdíl od Vaňka se o ně nikdo v zahraničí nezajímá a státní moc si na nich beztrestně zgustne. Disidenti totiž tvoří jakousi privilegovanou skupinu, která si může ledacos „beztrestně“ dovolit – a to, že to Václav Havel dokázal takto vnímat a reflektovat mě docela překvapilo.
Tím samozřejmě nechci zlehčovat osudy disidentů, zvláště v osmdesátých letech už byla situaci zcela jiná ale hry pochází ze druhé poloviny sedmdesátých let, kdy má toto vnímání svoji platnost. Osobně si myslím, že osudy obyčejných lidí, kteří si aspoň trochu chtěli zachovat tvář, mohou být dramatičtější než osudy disidentů, kteří často protestovali už jen z principu – ale těžko soudit, onu dobu jsem nezažil.
Vaněk je plachý intelektuál a spíše mlčí, mluví ti druzí a tak jim Vaněk slouží jako jakési zrcadlo, od něhož se odráží jejich svět a problémy. Líčené situace mají obrovské dramatické napětí, které zvýrazňují prvky absurdního dramatu, repetativní dialogy a repliky. A velmi zajímavé je i to, že pesimismus je na straně druhých a ne Vaňka, ten zůstává spíše optimistou.
Audience (1975)
Audience je zřejmě nejznámější Havlova hra (možná po Žebrácké opeře) a je proslavená i televizní adaptací v hlavní roli s Lanďákem – i když její popularita je možná dána snadností, s jakou do sebe Lanďák klopí škopky, což v našem pivním národě vždycky zaujme. Hra reflektuje autorovy vzpomínky na dobu, kdy válel sudy v trutnovském pivovaře za (pečlivého) dohledu místní moci.
Hra zachycuje jakýsi pracovní pohovor sládka s Vaňkem, jemuž sládek osvětluje místní poměry, trochu vyzvídá o minulosti, trochu žehrá na svůj osud a přitom stále popíjí pivo, čímž jsou jeho intelektuální výkony ovlivněny. Jejich rozhovor se motá v kruzích přes několik záchytných dialogů jako je pozvání Bohdalky, dotaz zda byl Vaněk na svačině, rada „Nebuď smutnej“ nebo proslulé konstatování „To jsou paradoxy, co?“.
Sládek se svěřuje, že se ho na Vaňka chodí ptát a ospravedlňuje mu svoji spolupráci i to, že ho hlídá. Kdyby to nedělal on, tak to udělá jinej, a tím, že mu to řekne, tím si zachová ve svých očích rovnou páteř, je férovej. Ale to vše je jen příprava a jak se sládkovy repliky zrychlují, tak se postupně objevuje jeho hlavní problém. Sládek totiž neví, co psát do hlášení a tak nabízí Vaňkovi místo ve skladu, kde by se tolik nenadřel a měl by čas na svoji tvorbu. A přitom by mohl psát i hlášení na sebe, což by bylo pro něj dokonce výhodné, přímo by ovlivnil obsah hlášení. Vaněk to pochopitelně odmítá, jde mu o princip ale rozhořčený sládek klade proti principu člověka, tedy sebe a své blízké. Podle něj je inteligent na hoře i když je dole, ale obyčejný člověk je prd a nemá zastání u nikoho.
Slušně vychovaný Vaněk, který děkuje a slušně odpovídá, je sládkovi podezřelý, nečeká slušnost v tomto prostředí a považuje to za povyšování se, očekává, že jsou pro něj jen troubové z pivovaru. Sládek prochází celou řadou stavů a nálad vůči Vaňkovi, uvědomuje si, že se státní moc Vaňka svým způsobem bojí, protože má konexe. On sám je ale jen obyčejný člověk, po kterém nikomu nic není a tak je sevřený mezi různé tlaky, cítí, že je to všechno, jak sám říká, na hovno. Sládek si uvědomuje, že žije ve svinstvu, které na něm ulpí, kdežto disident/intelektuál se mu může vyhnout svojí exkluzivitou. Obávám se, že i když to Václav Havel krásně vykreslil, tak to jako bezdětný intelektuál stejně nemohl pochopit resp. prožít.
Vernisáž (1975)
Vernisáž je určená pro tři herce, Vaněk je na návštěvě u Michala a Věry. Jejich byt je plný různých starožitností a vše je čerstvě dokončeno, Vaněk je jejich první návštěva, takže je to taková vernisáž. Sami si byt chválí a tvrdí, že byt s ksichtem ovlivňuje celý život, snaží se Vaňka tlačit k něčemu podobnému – jenže tomu na tom nezáleží. A podobně prochází jídlo, svého syna Péťu i intimní život, tedy sex; převypráví mu vše, jak si krásně rozumí a vychází spolu a vždy to stočí na to, jak právě toto Vaňkovi a Evě chybí. O všem tvrdí, že by jim to spravilo jejich vlastní vztah a život, podle Vaňka je ale vše v pořádku. Vše je opět spíše rozpačité, oba v cyklech Vaňka ubezpečují, jak ho mají rádi a přejí mu, aby se jim to vše nějak rozmotalo, stejně jako jim a svůj návod považují za univerzální i pro ostatní.
Michal se chlubí věcmi ze Švajcu jako je elektrický loupač mandlí a nabízí Vaňkovi jejich originální speciality jako groombles s woodpeakem. Na vše jsou náležitě hrdí a chlubí se, že si žijí takhle plně – jenže jim ve skutečnosti chybí skutečná možnost realizace. Jejich dotazy jsou pak spíše zdvořilostní, Vaňkovi vyčítají flámování, ptají se na jeho psaní i tvůrčí krizi, nechápou, co je to za gesto – práce v pivovaru? Jejich zásadou je nejít hlavou proti zdi, pak může být každý šťastný – jako oni.
To vše Vaněk nevydrží a rozhodne se odejít – najednou se oba změní a hystericky se ptají – pro koho to všechno děláme? Chybí jim publikum, před kterým se mohou předvádět, kterému se budou chlubit, potřebují někoho, kdo je na tom hůř než oni a už vůbec nepotřebují, aby se Vaňkův život zlepšil – naopak, stále mu potřebují radit a předvádět se. A tak Vaněk zůstává a vše se vrací do starých kolejí – oba jsou napovrch perfektní ale uvnitř prázdní.
Protest (1979)
Protest je opět hra pro dvě postavy, Vaňka a Staňka, v jehož pracovně se vše odehrává. Oba jsou spisovatelé, Vaněk má za sebou kriminál ale Staněk ještě může oficiálně tvořit.
I Staněk konfrontuje život normálního člověka s disidentem a kriminálem, i on vidí disidenty v lehčí situaci, protože jsou na to zvyklí a jsou obklopeni lidmi se stejnou zkušeností a problémy. Ale co on, jak se má k tomu tlaku postavit? Klade stejné otázky jako sládek z Audience, i on hledá únik, tentokrát v zahradničení a tak skáče od magnolií a meruněk na vážná témata, reflektuje Audienci i flámy s Landovským. Na rozdíl od disidentů má Staněk o co přijít, sice o drobnosti (z pohledu vyššího principu mra ního, dalo by se říci), ale o to bližší jsou tyto drobnosti k podstatě života. A tak i Staněk hledá, jak se srovnat se svým svědomím.
Postupně i on vyjevuje, proč si Vaňka pozval. Zavřeli zpěváka Javůrka a on mu chce pomoci, snažil se intervenovat, ale marně, a tak by rád inicioval nějaký protest nebo petici. A to, že jeho dcera čeká s Javůrkem dítě na věci samozřejmě nic nemění, pomohl by i tak. Vaněk má sebou připravenou petici a Staněk je nadšen. Ale Vaněk chce i jeho podpis pod peticí – Staňka nejdříve překvapí, že ho to ani nenapadlo, taková samozřejmá věc. Je totiž zvyklý, že na charitu a solidaritu jsou tu disidenti, že je to doménou jen určité skupiny „profesionálních“ disidentů, kteří se bouří z principu. Považuje toto své uvažování za morální devastaci a lituje, že ho ani nenapadlo se angažovat podpisem.
Vaňkovi ale najednou připadá, že nedal Staňkovi možnost volby, na což reaguje Staněk dlouhým monologem o tom, že si disidenti svým způsobem monopolizovali morálku, jsou její samozvaní arbitři a ostatní lidé jakoby na ni neměli právo. A to právě proto, že si žijí svým běžným životem, kde mohou o mnohé přijít. Disidenti pak zapomínají na to, že i Staněk podpisem získá ztracenou sebeúctu, svobodu a pravdu, zbaví se své tíživé situace, kde hledá únik v meruňkách a magnóliích. Podpis nového člověka může pomoci zbourat bariéru mezi disidenty a občany, rozšířit povědomí a vystrašit státní moc – o to vše se svým uzavřeným společenstvím disidenti připravují.
V rozletu ale Staňka zarazí to, že vidí i odvrácenou stranu. Ptá se, jak jeho podpis přijmou ostatní disidenti a jak obyčejní lidé, kteří sami disident nechápou, neví o co tam (nejen morálně) jde. Rozhoduje se mezi vnitřní svobodou a reakcí veřejnosti – podle obou je ta volba jasná, jenže každý ji vidí opačně a tak Staněk nepodepíše, což (zklamaný) Vaněk chápe a respektuje. Jenže Staněk čeká kritiku a ne pochopení, bere to jako Vaňkovu morální převahu a tak mu vmete do tváře, že žádnou nemá, protože (u výslechu) mluvil více, než musel. Trapný okamžik přeruší telefon, Javůrka pustili, Staňkovy předchozí intervence zřejmě zabraly. A tak je vše v pořádku, Staněk se uklidňuje, že by je mohla petice popíchnout a nebyli by tak shovívaví.
Prakticky dokumentární a kratičké hry o Vaňkovi mě zaujaly tím, že až tak moc nezastaraly. Já tu dobu sice nezažil a mnohé se změnilo, ale připadá mi, že často jen vnějškově. Není zde bipolární svět ale o to je těch tlaků na člověka více, nemá jasně daného nepřítele, ale těch je více a jsou všude. Podstata je však podobná, i když ne tím, že se znelíbíš a půjdeš do pivovaru, ale třeba ve velkých firmách taky člověk musí dělat co se chce, je svázán hypotékou atd. a o úřadech a velkých institucích už nemá vůbec cenu se zmiňovat (Kafka by dnes jen zíral). Dnes má člověk samozřejmě možnost vybočit z řady a těch možností je dokonce celá řada, ale právě o tom vybočení z řady ty hry jsou – co dělat v situaci, kdy mám rodinu, děti atd. Resp. nejde o to, co dělat, ale jak se s tím morálně vypořádat.
Silně na mě zapůsobil závěr Protestu, pasáž o vnímání disidentu a jeho uzavřenosti, i když se podobné motivy objevují na více místech. Disident je líčen jako uzavřená a elitářská skupina – zrovna tuhle reflexi jsem od Havla opravdu nečekal. K tomu se přidává reakce obyčejných lidí na disident, kritika jejich „monopolu“ na protesty a morálku, to vše mi najednou připadá hodně zajímavé a závažné.