Václav Havel – Ztížená možnost soustředění

Brzy po sametové revoluci jsem se stal velkým obdivovatelem Václava Havla, i když spíše umělce než politika – politika mi v jeho podání brzo přestala být sympatická. Tehdy jsem přečetl několik jeho her a absurdní drama mě hodně zaujalo. Repetativní repliky jsou obdobou hudebního minimalismu a pokud se proháží, dojde k zajímavým efektům – a třeba i Cimrmanovské „Vyšetřování ztráty třídní knihy“ je absurdní drama. Havla jsem ale brzo zavrhl celkově a až po cca 15 letech jsem se rozhodl zkusit ho znovu vzít na milost.

Ztížená možnost soustředění (1968)

Hlavním hrdinou je Eduard Huml, intelektuál, který ve své vile diktuje sekretářce Blance práci o morálních a společenských hodnotách. Huml navíc souhlasil s účastí v sociologickém výzkumu a tak k němu přichází team s náladovým počítačem „Puzukem“ pod vedením doktorky Balcárkové. Eda má manželku Vlastu a milenku Renatu, obě o sobě ví a obě ho tlačí k tomu, aby to s tou druhou ukončil – a všechny tyto události, zhuštěné do jednoho dne, hra zachycuje.

U snídaně řeší Eda s manželkou rozchod s milenkou a u oběda s milenkou manželčino očekávání, že se k ní vrátí. Obě ženy rozebírají situaci racionálně jako intelektuální záležitost, tytéž dialogy slyšíme u jedné i druhé, případně v retrospektivě toho, co řekl té druhé. Dále sledujeme složitou příprava Puzuka, kterého nejdříve musí chladit a pak zase zahřívat, první dějství končí první Puzukovou otázkou – zda si může odpočinout (poté, co ho celou dobu uváděli do provozu). Sociologický výzkum Humla zajímá i po profesní stránce a tak s doktorkou diskutuje jejich přístup, team je složen z několika pracovníků, kteří odborně zkoumají celou domácnost – měří vlhkost zdí, váží peřiny atd. V závěru Huml odmítne další svoji účast ve výzkumu, který podle něj nemá význam, což doktorku rozpláče a její utěšování skončí jejím sváděním.

Děj hry se sice odehrává během jednoho dne ale časová rovina je zcela zpřeházená a děj není lineární, což je zvláště při čtení náročné. Některé scény nebo jejich úryvky se opakují, třeba pokus o svedení sekretářky Blanky, také scény s manželkou a milenkou využívají stejné repliky i dotazy a zvláště působivý je krátký dialog, kdy ho jedna i druhá nutí vyjádřit, jak ji má rád. Obě ženy se ho ptají na totéž a on jim odpovídá stejně, pro obě má stejné výmluvy, stejný, intelektuálsky rozvláčný a pomalý postup k tomu situaci řešit – pokud to vůbec řešit chce. V průběhu hry přichází a odchází různé postavy, jednotlivé souvislosti se dozvídáme postupně a musíme si je zpětně domýšlet. Svým způsobem je tak naznačeno, že dny jako tento se opakují, že jsou stejné a ve skutečnosti nemusí ani jít o jeden den.

Vrcholem hry je sekvence, v níž se začnou opakovat již použité repliky, nesouvisející postavy se objevují na scéně, každá s nějakou (cizí a popletenou) replikou, Puzuk chrlí nesmyslné a absurdní otázky. Když jsou na scéně všechny postavy, nastává vizuální a zvukový chaos, každá postava opakuje jednu a tutéž repliku, která již nedává smysl a celý chaos končí vypnutím Puzuka.

Ztížená možnost soustředění využívá výraziva absurdního dramatu, zejména repetativní a nesmyslné repliky, které kombinuje s lehkým sarkasmem a satirou šedesátých let. Stejnou situaci zažíváme několikrát, podobné otázky a odpovědi slyšíme z obou stran, což mi přijde zajímavé a svým způsobem tak Havlovo absurdní drama navazuje na Čapkův noetismus. Hra mě zaujala pro svoji chaotičnost a absurditu připomínající syrovost života než pro děj jako takový, intelektuál a proutník Huml není zrovna kladná postava.