Knihy

Jakub Deml – Zapomenuté světlo

Původně publikováno v roce 2013

Jakub Deml je kontroverzní český kněz a básník, představitel (neoficiálního) katolického mysticismu a kritik oficiálních církevních představitelů, mezi jeho přátele patřil i významný český symbolista Otokar Březina. Deml psal celý život spousty deníkově zaměřených spisků ve kterých polemizuje se svými čtenáři i kritiky; dnes by měl zřejmě hojně navštěvovaný/diskutovaný blog. Většina jeho děl je dnes zapomenutá, známější jsou „Šlépěje“ a povědomí širší veřejnosti získalo díky zfilmování „Zapomenuté světlo“. Film je však Demlovou knihou inspirován dosti volně, zachycuje jen jednu z mnoha epizod a úplně mu chybí onen interní, deníkový rozměr, který lze na plátno převést jen stěží.

Kniha „Zapomenuté světlo“ byla hned po vydání v roce 1934 stažena cenzurou – aniž bych dnes pochopil proč. V roce 1985 vyšel malonákladový reprint jako přetisk jednoho zabaveného ale nezničeného výtisku, tento reprint měl tuším jen pár desítek nebo set výtisků ale i tak se mi ho podařilo získat.

„Zapomenuté světlo“ je vlastně deník nebo spíše proud myšlenek a názorů, objevují se zde různé úvahy, polemiky, vzpomínky a reakce na kritiky. V úvodu vyprovokuje Demla oslavný dopis čtenáře k vyznání jeho lhostejnosti a nezájmu o svět. Dále líčí, kolik lidí a jak ho nenávidí, tvrdí, že chce mlčet, jenže je farářem. A tak se ptá, pro koho a proč psát – což je pro grafomana stejně jen řečnická otázka. Také líčí svoji chudobu a nedostatek peněz, což konfrontuje s (pokryteckými) dary arcibiskupa ze zapůjčených peněz.

Svoje teze a vývody dokládá Deml odkazy na bibli, což je jeho silná parketa, nicméně pro mě není úplně snadné sledovat všechny myšlenky a detaily. Text obsahuje různé skeptické šlehy, polemiky s kritikou, dobovým tiskem i čtenáři a to včetně různých úryvků, které komentuje. Deml odráží skutečné či domnělé kritiky, umělecké i osobní útoky, jejich relevanci však dnes posoudíme jen těžko. V závěru cituje několik reportů z jeho autorského čtení a následné diskuse se čtenáři.

Jakub Deml také několikrát zmiňuje svoji polemickou knihu o O.Březinovy, jež vzbudila odpor a stala se jedním ze zdrojů jeho problémů a odmítnutí širší veřejností, kriticky se vyjadřuje i o společnosti přátel O.Březiny. Kromě Březiny skládá obdiv Olze Scheinpflugové (česká herečka a spisovatelka, od roku 1935 manželka Karla Čapka) jejíž básně někde četl a jednu i cituje. Její básně mu ukazují, že žena může trpět nejen jako muž, ale ještě hůře, žena může trpět jako kněz.

Tyto úvahy ilustruje příkladem Máří Magdalény a Ježíše, rozebírá biblický verš „neboť milovala příliš mnoho“ a uvažuje o knězi, muži a ženě. Mluví o lásce fyzické i božské, která se u Ježíše jako jediného proměnila jedna v druhou. Dále líčí utrpení kněze, jež chce zahlédnout stehno a líbat (ženské) nohy. Postupně se dostává ke vztahu kněze a ženy a to i řekněme eroticky/smyslně, nakolik můžeme kotníček nebo stehno za něco takového považovat.

Ve filmové podobě knihy je využit zejména motiv umírající selky. Ta je v knize zmíněná jen občas a letmo, s blížícím se koncem knihy se k ní ale Jakub Deml vrací častěji. Líčí pocity kněze a hlavně muže k umírající ženě, kterou před lety dvanácti lety miloval. Textem se vinou i vzpomínky na další osudovou ženu jeho života, Pavlu Kytlicovou, aniž bych pořádně pochopil, kým mu byla.


„Zapomenuté světlo“ se nečte snadno. A nejen proto, že obsahuje biblické narážky, dobové reakce a úryvky německé, latinské a francouzské, kterým bez překladu nerozumím. Hlavním důvodem nesnadného čtení je to, že pořádně nevím, co přesně tím vším chce Jakub Deml vyjádřit. Možná to není nic jiného než monolog, který musí ven, psychoterapeutický deník. Každopádně je to kniha o jeho utrpení jako kněze i muže. Jakub Deml působí dojmem zatrpklého a ublíženeckého člověka odsunutého na periferii, jako člověk, který je na špatném místě, nejen zeměpisně ale celkově. Kněz, co neměl být knězem, (protože) několikrát líčí obdiv k ženám.

Otázkou je, nakolik lze všemu věřit, připadá mi, že se v textu objevuje ironie a fabulace, sám Deml místy tvrdí, že žertuje a s dnešním odstupem už lze jen těžko posoudit, co je pravda a co ironie. Dobrat se ke skutečným názorům autora mezi všemi těmi proudy a reakcemi na drobné dobové záležitosti je dosti obtížné, navíc sem tam připouští, že při psaní popíjí již čtvrtou číšku vína.

Dnes by měl Jakub Deml blog, kde by diskutoval se svými čtenáři a komentoval události, nebo by byl na Facebooku. Ve své době psal knihy a dopisy. „Zapomenuté světlo“ je pak proudem myšlenek, styl (knihy) je podobný jako u Ladislava Klímy, objevuje se zde i podobný cynismus, ale jinak toho nemají oba autoři mnoho společného, možná vlastní přijetí majoritní společností. Text působí místy až surealisticky ale je to spíše mystika, ale nijak éterická, Jakub Deml je spíše jadrný a zemitý.

Series NavigationJakub Deml – Podzimní sen >>

Hodnocení

Průměrné hodnocení 0 / 5. Vote count: 0

Zatím nehodnoceno.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *