Václav Havel – Largo desolato, Pokoušení, Asanace
- Václav Havel – Largo desolato, Pokoušení, Asanace
- Václav Havel – Ztížená možnost soustředění
- Václav Havel – Občan Vaněk
Několik Havlových her ze 70. let jsem již hodnotil, tentokrát jsem se dostal k trojici her z 80. let a jedná se o poslední tři hry před autorovým vstupem do politiky.
Largo desolato (1984)
Largo desolato líčí morální boj a dilema (stárnoucího) filosofa Leopolda. Nedávno napsal esej o lásce a tím se stal mluvčím a nadějí lidí, kteří se k němu upínají. Sám však kvůli tomu žije ve stresu a obavách, přátelům, manželce i milence Lucy opakuje jen prázdné vzletné fráze a očekávané zatčení ochromuje jeho tvůrčí práci. Jeho přátelé se ptají, zda je ještě tou osobou a morální autoritou nebo jen její prázdnou slupkou. Proto mu nabídka představitelů moci na popření autorství připadá vysvobozující a možnost ode všeho si odpočinout je lákavá.
Hra líčí rozklad Leopoldovy osobnosti pod vlivem očekávání okolí a z toho plynoucího stresu odbourávaného léky a alkoholem. Hra patří mezi absurdní dramata a baví mě opakující se fráze a stejné repliky různých postav vrcholící kakofonií hlášek v závěru pátého obrazu. Stejně tak je zajímavá neschopnost říci „miluji tě“ obalená do intelektuálských frází a když za Leopoldem přijde studentka Markéta, opakuje se stejné vzepětí citu jako kdysi u Lucy. Tak nějak tušíme, že jde o věčný koloběh a jen se můžeme ptát, zda je to prázdnota nebo způsob, jak lapat milenky… Autor se také vypořádává s pobytem ve vězení a připadá mi, jako by ho omlouval a zdůvodňoval jako odpočinek – což potvrzují i jeho Dopisy Olze.
Na závěr hry jsou přidány poznámky pro inscenátory o lehké ironii, absurditě i nejednoznačnosti postav proplétající se celým dílkem. Na mě to ale takhle nepůsobilo a byť autor nechce, aby byl ze hry cítit socialismus nebo disidentsví, tak to na mě naopak čišelo. Převažující dojem ze hry je flákající se intelektuál, který se nimrá v blbostech. Tím nechce říct, že pouze dělník z kamenolomu má právo se vyjadřovat, spíše jde o to věnovat svůj čas smysluplné práci a vztahům. Což v té době možná nešlo, těžko soudit.
Pokoušení (1985)
Pokoušení je variací na faustovské téma, mě evokuje Bulgakova Mistra a Markétku nebo Pondělí začíná v sobotu bratří Strugackých svojí groteskností i byrokratickou atmosférou.
Drama se odehrává v neurčitém vědeckém ústavu bojujícímu proti iracionálnímu mysticismu. Hlavní postavou je vědec Foustka, toho navštěvuje okultista Fistula a nabízí se jako pokusný subjekt; slibuje splnění přání týkajících se například sekretářky Markéty a další důkazy svých schopností. Foustka odmítá, ne však dostatečně rozhodně a tak se Fistulovy sliby projeví hned na ústavním večírku, kde jindy nervózní Foustka filosofuje s Markétou. Ráno ho však primář obviní z mysticismu a z dosavadního oblíbence se stává vyvrhel. Markéta se Foustky zastane a je okamžitě vyhozena, Foustka sám však dostane možnost obhájit se. Nejdříve se snaží sloužit oběma stranám, ale nakonec se ukáže, že Fistula je nasazen primářem, což je Foustkova zkáza.
Hra klade zajímavé otázky ohledně motivů lidského chování, ptá se, co je to osud, co náhoda a co něčí přičinění. Lze se ptát, zda byl flirt s Markétou pouhá náhoda, okultní pikle, nebo se ve Foustkovi probudily schopnosti Fistulou stimulované – dnes bychom řekli, že Fistula je kouč. A bylo z Fistulových řečí opravdu jasné jeho postavení provokatéra nebo si to Foustka zaslepeně interpretoval po svém?
Ve hře se opět objevují prvky absurdního dramatu, opakování stejných vět a dialogů zejména u promluv primáře, což jsou bláboly bez obsahu opakované pracovníky na různých pozicích. Hra však působí více jako temná groteska, komickou složku posiluje i přítelkyně Vilma, která ve Foustkovi probouzí city, které nechtěl mít, což je motiv objevující se i v předchozí hře. Oproti ní mi však přijde Pokoušení hlubší, kromě osobní roviny se objevují i úvahy o zaprodání se moci ilustrované i na složitých vztazích mezi zaměstnanci, kde se různě kombinují vztahy osobní i kariéristické.
Asanace (1987)
V Asanaci plánuje skupina architektů asanaci podhradí, obyvatelé jsou proti a sepisují petici, k nelibosti představitelů místní moci. Hlavní architekt je unaven životem a na vše již rezignoval, oproti tomu mladý architekt Albert je proti asanaci a panelákové výstavbě, tvrdí, že i město má vznikat organicky. Mluví o vnitřním hlasu, který ho nutí dělat věci správně, ptá se, co to je, když přeci není žádný Bůh (podobně se ptá Foustka i Leopold).
Nově příchozí inspektor dává architektům svobodu, následuje bujará oslava a pitka. Po ní přichází ranní kocovina, další inspektor odvolává právního a svoboda končí. Vše se vrací do původních kolejí, velká slova jsou přizpůsobena nové situaci, jako staří praktici a pragmatici s tím nemají problém. Pouze Albert se nevzdává a tak ho tajemník uvězní, následuje další změna ve společnosti. To už nikdo neví, jak se s ní vyrovnat a vše ústí v tragické vyvrcholení, byť jiné, než by člověk čekal.
I tuto hru provází složité vztahy mezi postavami, kdy každý chce někoho jiného a projevuje se to hlavně při pitce. Zaujme bouřlivá láska mladíka ke zralé ženě a její různá reflexe ostatními. Na jednu stranu se objevují vzpomínky na bezprostřední mládí plné ideálů, na druhou stranu jde o mohutnou paralelu ke společenské situaci. Mluví se zde o pluralitě proti plánování, architektura je brána jako zrcadlo společnosti a svoboda neznamená, že není následovaná koncepce. Debaty lze shrnout do pojmů svoboda, architektura, čest a láska.
Ve všech hrách vidím posun od „banálních“ jednoaktovek o radostech a strastech disidentského života k hlubším tématům. Zvlášť poslední dvě hry jsou hodně podnětné a hluboké, v těch obecných tématech mají co říci i dnes. Objevují se ještě lehké prvky absurdního dramatu, od nich se však autor dostává ke grotesce a humoru, kterými reflektuje již zmíněná závažná témata. Ta jsou ale vždy vzdálena běžným lidem, postavy her jsou intelektuálové, vědci z ústavů atd.
Svoji roli v ději všech her hraje alkohol a volné vztahy v podobě různých milenek atd. Obojí Havel dobře znal a proto pro mě není morální autoritou, přesto se na jeho hry dívám čistě jako na literární (umělecké) dílo, oprošťuji se od autora jako takového. Proto mohu říct, že tyto hry mají co nabídnout v obecné rovině zakotvení lidské existence a důstojnosti. Nejsem z nich však nadšen tolik jako nakladatel, který v úvodu knihy mluví o Havlovi jako o nejpřednějším českém dramatikovi. I v minulém století bych našel minimálně Čapka, možná i Topola, o klasicích a obrozencích ani nemluvě.