Už Jsme Doma – Uprostřed Slov

Už Jsme Doma patří mezi naše známé a slavné alternativní hudební skupiny, jejich přesah je mezinárodní a spolupracovali i s The Residents. V dobách jejich začátků jsem je měl dost rád, ale po cca třetím albu „Holywood“ jsem skupinu přestal sledovat, ani nevím proč.

Debut „Uprostřed slov“ je ještě relativně syrový; kombinuje rocký základ, punkový přístup a dechové nástroje, to vše tvoří zajímavou a docela svěží kombinaci. Reedice z roku 1996 v podobě digipacku je sice pěkná, grafik M. Velíšek je důležitým, byť nehrajícím členem skupiny, ale mě se tenhle styl (naivní) grafiky prostě nelíbí.

Dechy, zejména saxofon, doplňující rockovou strukturu skladeb, objevují se mezihry dalších nástrojů jako flétny, píšťály, housle, atd. Zpěvy se pohybují od čistého zpěvu přes sbory a vícehlasy až po různé více či méně artikulované skřeky. Texty jsou, podobně jako hudba, úryvkovité, fragmentální a tím docela zajímavé a otevírající prostor pro fantazii.

Jednotlivé skladby jsou složeny ze zdánlivě nesouvisejících pasáží a úryvků, které přesto drží pohromadě a dávají smysl. Typickým příkladem je hned úvodní „Ámen“, kde jemné cinkání a latinský zpěv/deklamaci doplní disharmonické dechy, rockový základ, zvony a v závěru i solidní punková vypalovačka.

CD obsahuje opravdu různorodé skladby, třeba teskný a víceméně instrumentální „Juleček“, klavírem uvedený „Telefón“, kde se táhlé i krátké, rychlé dechy doplňují s basou a skřeky. Titulní, členitá, skoro desetiminutová skladba, má až scénickou atmosféru a je celkem expresivní, „Fíkus“ přináší vzletné vokály nad svižnou, repetativní rytmikou. Druhá půlka desky mi ale přijde zdlouhavá a ne tak zajímavá, sice je to pořád variabilní a bohaté ale tak nějak se mi to už oposlouchává. Třeba vokální hrátky v „Sopot“ se mi nelíbí, přitom ostatní úseky této skladby jsou fajn, stejně jako závěrečná křehká melodie. Basa v „Soubor opatření“ mi něco připomíná, ale nevím co (Dead Kennedys?) a poslední asi tři skladby už mě nějak nebaví.

Na rozdíl od většiny alternativních skupin je z UJD ten rock (resp. punk) cítit a je základem jednotlivých skladeb. Ty jsou obohaceny dalšími nástroji, jsou propracované, umělecké, alternativní, ale pořád je to „jen“ rock’n’roll, což je dobře. Každopádně je to zajímavá a bohatě pojatá nahrávka, místy hůře přístupná a zdlouhavá. Ale možná je to tím, že druhá deska, „Nemilovaný svět“ je pro mě naprostá bomba a tak mám laťku nastavenou příli vysoko.

UJD jsem jejich přístup věřil, takže mě zamrzelo, když jsem se v rozhovoru dočetl, že bubeník tomu co hraje nerozumí a nezajímá ho to, a je tam kvůli penězům. Ale to bylo o dvacet let po debutu.