E.M.Remarque – Cesta zpátky
- E.M.Remarque – Tři kamarádi
- E.M.Remarque – Cesta zpátky
Cesta zpátky je volné pokračování slavného románu Na západní frontě klid a líčí osudy německých vojáků po konci první světové války.
Úvod patří posledním bojům před koncem války, posledním zbytečným mrtvým, kteří vydrželi několik let na frontě a pár dní před koncem zbytečně umírají. Následuje chaotický návrat vyčerpaných vojáků do vnitrozemí, provázený informací o pádu císařství a útěku císaře. To představuje obrovský šok a frustraci, zejména pro důstojníky, kteří ztrácí poslední morální oporu a symbol toho, za co bojovali a čemu věřili.
Další šok následuje po návratu domů – v Německu probíhá levicová vzpoura a tak dojde hned po příjezdu do rodného města k šarvátce se vzbouřenci, unavení vojáci stojí proti radikálním živlům. Všude je zmatek, beznaděj, frustrace a tyto pocity provází zbytek knihy. Hrdinům je kolem osmnácti let, už umí zabíjet a jsou značně otrlí a syroví, jejich rodiče však v nich pořád vidí (své) malé děti. Navíc se tito vysloužilí vojáci mají vrátit do škol, kde profesoři pateticky hovoří o válce i vlastních obětech. Ve světle zákopové hrůzy, roztrhaných těl, otrav plynem, hladu, zimy a šílenství jim to vše připadá směšné, malicherné a nepodstatné, návrat do lavic a respekt k profesorům je vyloženě absurdní. Mezi nimi a těmi, co zůstali v zázemí zeje obrovská, nepřekonatelná propast vzájemného nepochopení a odcizení.
Mnohem horší je setkání s bývalými spolubojovníky a kamarády – objevují se mezi nimi stavovské rozdíly. Na frontě byli všichni kamarádi a byli si rovní, v míru už nejsou – a největší zbabělci z fronty jsou často největší páni. Smrt je spojila ale život rozděluje. V míru se tak odehrávají větší dramata než tehdy na frontě – tam bylo vše jasné, musel se přežít další den.
Někteří sice zůstali kamarády díky tomu, co prožili, jiní se ale rychle adaptovali a využívají poválečných zmatků, chudoby a nedostatku – všude se to hemží šmelináři a podvodníky. Civilní život je pro všechny mnohem složitější než krutá válka, objevují se i různé filosofické a revoluční úvahy. Přitom se musí řešit základní životní potřeby a tak hrdinové řeší nejen jak sehnat kousek jídla ale i to, jak naložit s životem.
Hrdina je krátkou dobu venkovským učitelem – ale neví, co a jak má děti učit. Válka jeho generaci zničila, neví jak a proč žít a každý reaguje jinak. Někdo volí sebevraždu, jiný se výhodně ožení s koňským řeznictvím, další zešílí. V závěru dojde k zastřelení (domnělého) soka v lásce a soud se mění v obvinění všech pokrytců v zázemí a v míru, na který je nikdo nepřipravil a nikdo jim nepomohl. To vše se odehrává v atmosféře zmaru a deziluze poražené země a lidí – a přitom se hned vzmáhá nový militarismus, bojovníci z fronty jsou najednou označeni za pacifisty a bolševiky.
Román je velmi čtivý a podnětný. Možná depresivní ale pro mě mnohem silnější než Na západní frontě klid. Tam bylo vše jasné a přímočaré, žilo se den za dnem. V Cestě zpátky se mluví o vnitřním zmatku, o tom, co má člověk po tak otřesné a přitom zásadní zkušenosti dělat se svým životem. Prožitá válka změnila jejich hodnoty, poznali, co je důležité a co zbytečné a malicherné, jenže v běžném životě je to často naopak, jejich život je najednou příliš drsný a krátkodobě zaměřený. A to jim vyčítají ti, kteří je za zvuků fanfár posílali do války. Děj se odehrává na pozadí rozbouřeného a poraženého Německa, kde je bída, strach a deziluze. Ve vzpomínkách se objevují krásné poetická a nostalgické obrazy dětství, obrazy, jejichž součástí se už hrdina necítí být.
Velmi zajímavá kniha, i když mě při prvním čtení před více než dvaceti lety nijak nezaujala. Ani bych ji tehdy nečetl, nebýt autorovy popularity dané jeho sympatiemi k socialistickým myšlenkám – dá li se to takto vůbec označit. Každopádně minulý režim mnohá jeho díla dosti propagoval i když si myslím, že tehdejší revoluce v Německu byla o něčem jiném.
Teď jsem si knihu užil mnohem víc a přečetl ji za pár dní – vidím k tomu dva důvody – za prvé mi přijde, že člověk potřebuje k této knize dospět – na co jejím hrdinům stačilo pár měsíců na frontě, na to nám ani zdaleka nestačilo mnoho (desítek) let. A za druhé jsem o první světové válce a jejím konci načetl trochu odborné literatury, takže mi přijde zajímavé porovnat umělecký pohled proti faktům, to, jakým způsobem byl císař Vilém donucen k abdikaci – a jaký dopad to mělo na prosté vojáky a důstojníky a nakonec i na celé Německo a potažmo Evropu.
Související
