Nezařazené
The Plastic People Of The Universe – Líně s tebou spím
„Líně s tebou spím“ (2001) je vlastně první oficiálně vydaná studiová nahrávka této legendární undergroundové skupiny. Bohužel, hlavní osobnost skupiny, Mejla Hlavsa, předčasně zemřel a tak se podepsal jen pod jedinou skladbou a i proto jsem si v době vzniku koupil CD pouze ze sběratelské povinnosti a jako projev úcty právě k Mejlovi. Takto jsem k nahrávce přistupoval velmi dlouho a její hudební kvality začínám doceňovat až nyní.
Klasické členy V.Brabence (basklarinet, klarinet, altsaxofon, zpěv), J.Janíčka (klávesy, zpěv) a J.Kabeše (viola, zpěv) doplnil s kapelou již dříve živě vystupující Joe Jarafiát (kytara, baskytara) a dále L.Kandl (bicí, zpěv), E.Turnová (baskytara, zpěv) a I.Bierhanzl (kontrabas). Složení se pro většinu skladeb mírně liší podle použitých nástrojů a tak vlastně neexistuje „typická“ sestava. Většinu textů pochází z pera básníka J.H.Krchovského, dalšími autory textů jsou Peťák Lampl a Bruno Schulz. Booklet CD je obyčejný a obsahuje texty a jejich překlady do angličtiny; podkladem je opona a stylizovaná kresba Mejly a toto minimalistické výtvarné pojetí bookletu se mi nelíbí.
Úvodní skladbu provází teskný úvod, poté se přidá rocková rytmika a nerockové, zejména dechové, nástroje, které vytváří zajímavý zvuk a atmosféru dotváří podivně sborově deklamovaný zpěv. Druhá skladba „Bylo to nedávno“ má lehce bizarní text podivného sexuálního zážitku ve vinárně, hudebně v ní cítím jak přelom 70.-80. let tak podivnou parodicko-undergroundovou atmosféru. Na tuto skladbu textově jakoby navazuje čtvrtá „Teď už vím“, mohutný repetativní a smyčcový začátek „V konečcích prstů“ připomene jak Půlnoc tak VU a tomuto dojmu napomáhá zpěvačka.
Textově zajímavý je jazzově pojatý „Konec léta“ se zvláštní atmosférou zbytečných dnů, text je repetativně deklamované s určitým pnutím. „Pan K.“ s preludováním patří mezi intimní zpovědi, je to spíše Karáskova biblická modlitba, táhlá až utahaná – k táhlým tónům (kláves) se přidávají divoké vyhrávky dechů, což je sice zajímavý kontrast, ale celá atmosféra je taková … příliš složitá, příliš undergroundová. „Spáč“ vyzní zajímavě, rockově, swingově a možná i jako filmová hudba ze 60. let. Závěrečná „Moc jsem si neužil“ začíná jako nějaká dechovka a zajímavá je tím, že ji zpívá Mejla, což je drobný ale podstatný rozdíl – najednou se mi to prostě líbí o něco víc, je v tom zvláštní naléhavost a napětí.
Většina skladeb začíná krátkou předehru a pak se připojí i ostatní nástroje, možná jde o hudební vtípky, nevím. V obecné rovině lze vysledovat typické prvky plastiků, tedy repetativní a potemnělá rytmika, někdy až drásající vyhrávky dechových nástrojů kontrastující se sametovými smyčci. CD mi přijde hůře přístupné, navazuje spíše na artistní období přelomu 70. a 80. let i když potemnělé melodie mají zase blíže k první polovině 80. let. Vyhrávky jsou zajímavé, zvláště u netradičních nástrojů, které dodávají nahrávce podivně znepokojující nádech. Ovšem ne všechny skladby jsou tak zvláštní, některé patří spíše do běžného rockového rámce. Celé album je pro mě spíše zklamáním a vnímám ho jako jakýsi krok stranou.
Na CD se kapela jakoby vrací ke konci 70. let a zapracovává prvky 80. let, je to deska rockově nerocková, místy s vlivem jazzu. Dojde na různé vyhrávky, podivné melodie a zvuky, zní to jako dlouhé letní odpoledne, které se pomalu změní v brzké ranní hodiny. A ani po mnoha posleších nevím, jestli se mi deska líbí nebo ne, ale zajímavá rozhodně je.