Nezařazené

Bohumil Hrabal – Chcete vidět zlatou Prahu?

Bohumil Hrabal patří mezi nejzajímavější české spisovatele druhé poloviny dvacátého století. Jeho dílo získalo obrovskou popularitu zejména díky Menzelovým filmovým adaptacím, mě se však surrealistické a totálně realistické povídky ze 60. let líbí mnohem více. Výbor z těchto povídek přináší kniha „Chcete vidět zlatou Prahu?“ z roku 1989, mnohé povídky jsem již znal, některé však pro mě byly nové.
V úvodní, titulní povídce plánuje surrealistický básník přednášku o K.H.Máchovi v pohřebním ústavu, povídka Andělské oči popisuje praktiky pojišťovacích agentů z pohledu jejich opakovaně klamaných klientů. Ve stejném prostředí, jen na mnohem větší ploše, pokračuje nejdelší povídka Bambiny di Praga. V malém městečku se snaží pojišťováci získat nové klienty mezi živnostníky, dva zkušení matadoři zaučují nováčka. Děj se odehrává v době Benátské noci a tak jsme svědky několika až bizarních příhod včetně noční vyjížďky na lodičce. Na Benátské noci jsou i mladé dívky, podomní prodejkyně, jež s pojišťováky pojí zvláštní kouzlo konkurence i společných osudů věčných tuláků. Osudy pojišťováků sledujeme i dále, u řeznického mistra, hodináře a drogisty, dojde i na sledování hospodské zábavy přes zeď a glosování historie celé vsi. Mezi až absurdní části patří taneční kurz a zvláště závěr v zahradě blázince, kde se ukáže, že zaučovaný nováček je ve skutečnosti detektiv, který odhaloval podvodné praktiky agentů. Atmosféra povídky má blízko i k povídkám O.Pavla a Benátská noc mi zase evokovala Vančurovo Rozmarné léto.

Noční stop zakončený sraženou srnkou líčí povídka Křtiny, v povídce Podvodníci rekapitulují dva staříci svůj život a přitom si ho trochu přibarvují, resp. líčí tak, jak ho viděli oni sami – jeden se vidí jako operetní sólista a ne zpěvák ve sboru, druhý zase jako úspěšný a vlivný novinář a ne třetiřadý sloupkař – lze jim to míti za zlé, když i my si rádi přisadíme, jak by bez nás naši zaměstnavatelé nemohli existovat? Kafkárna nabízí surrealistickou procházku Prahou. 
Následuje trojice povídek z Kladenských oceláren – Miláček líčí drobné naschvály směřované na mladého kluka, jehož ale stejně mají všichni rádi, jak se ukáže při havárii. Jarmilka je o nastávající svobodné matce, její naivní naděje kontrastují se vzpomínkami na koncentrák a jeho nelidskost. Krásná Poldi surrealisticky vykresluje odvrácenou a tím i reálnou stranu života brigádníků v ocelárně – bída ubikací, nuda a stísněnost, prázdná hesla a k tomu kontrast s ženským lágrem. V těchto povídkách ožívá svět dělníků a jejich automatický život v industriálním prostředí, vzpomínky z koncentráku zvláštně rezonují s budovatelským úsilím, které již pomalu opadává. Silné jsou zde poetické obrazy i hra se slovy, často je atmosféra či nálada navozena jedním slovem nebo replikou – jazyk povídek je tedy velmi sugestivní. 
V povídce Baron prášil dostává prostor Haňta, dělník ve sběrných surovinách, což je jedna z nejhezčích Hrabalových postav. Dostáváme se do zvláštního světa sběrny papíru, antikvariátu a bufetů, kde se pohybují postavy z vyšších společenských kruhů, jež se po znárodnění dostaly na okraj společnosti. Haňta si chodí městem a všude něco plácá, pokaždé něco jiného, něčemu věří a něco dělá jen pro tu srandu – povídka vrcholí řezáním andělíčků s kostelníkem. Kontrastní osudy a absurdní momenty spojuje Automat svět, v bufetu na záchodě se oběsí mladí dívka, výčepní pomáhá mladík, jemuž utekla snoubenka a v prvním patře probíhá svatba, na níž dal ženich esenbákovi facku a nevěsta je nyní osamocená. Další momentka je Dáma s kaméliemi, zde je kontrast krásné mladé dívky a jejího starého nemocného otce. Oba spojuje matka, jež se o ně stará, byť asi trochu jinak, než by si oba představovali.
Velmi zajímavou zpovědí o proměně člověka je povídka Prokopnutý buben, v níž uvaděč z kina a koncertů během dvou dnů změní svůj pohled na svět ze zapšklého na radostný. Jeho bizarní příhody završuje rvačka mezi příznivci dechovky a klasiky na zdi, což je takový typický Hrabalovský obraz. Celá proměna je opravdová, procítěná a prožitá. Závěrečná povídka Láska líčí prodejnou lásku k cikánce, ale i zde je krásná atmosféra padesátých let a jakési periferie nebo malého města.
Závěr knihy tvoří Vyprávění o Bohumilu Hrabalovi od Radko Pytlíka z let 1982/1983. Jde o velmi detailní studii o Hrabalovi a jeho díle. Autor v úvodu rozebírá rané literární vlivy jako je poetismus a surrealismus, zmiňuje i Kafku, Klímu a Demla. Dojde na vysvětlení Hrabalovy metody „umělého osudu“ a přístupu zapisovatele událostí jako opaku nejen romantického a titánského individualistického hrdiny ale i existenciálního rozhodnutí. Následuje přechod k totálnímu realismu, Hrabalova práce v kladenské ocelárně, bydlení na libeňské periferii, úraz i postupný přerod v profesionálního spisovatele. 
R.Pytlík mluví o autenticitě osobní zkušenosti, zmiňuje všední svět věcí i roli náhody, zmiňuje se o významu detailů a jejich kontrastu. Za důležitou považuje autenticitu v detailech, hovoru a slangu, čímž se Hrabalovy texty stávají uvěřitelné a prožité, není to intelektuál ale věrný reportér. Dále uvádí Hrabalovy tvůrčí metody jako je automatický text, koláž a montáž, jejich výsledkem je fragmentálnost, mnohovrstevnatost, nahodilost, útržkovitost, zkrátka zázrak všedního dne a objevení krásy.

***

Radko Pytlík velmi podrobně rozebírá Hrabalovo dílo jako celek i jednotlivě, jeho vnoření se do Hrabalova světa je důkladné. Tento, byť teoretický, text se čte celkem dobře, je zajímavý a člověk se dozví ledacos nového, objeví i nové a nečekané souvislosti. Jenom soudy o tom, jestli je nebo není Hrabalovi správně rozuměno se mi příčí a nechal bych to na čtenáři samotném, kniha holt byla vydána v době, kdy se čtenáři muselo všechno vysvětlovat, aby to správně pochopil… 
Pro mě osobně není moc podstatné o čem Hrabal píše, ale jak píše o lidech a drobnostech, jež je dělají jedinečnými. Hrabalovy povídky jsou krásná drobnokresba, jež zachycuje to podstatné a velké na základě malých detailů. 
Kniha představuje reprezentativní výbor z pro mě nejzajímavějšího Hrabalova období. Hlavním lákadlem pro mě byla (nejdelší) povídka „Bambiny di Praga“, potěšil Haňta, překvapením byly povídky z oceláren a velkým přínosem závěrečná studie o autorovi samém, byť mi snaha o správné Hrabalovo chápání úplně nesedí. 

Hodnocení

Průměrné hodnocení 0 / 5. Vote count: 0

Zatím nehodnoceno.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *