Nezařazené

Domácí kapela – Jedné noci snil

Domácí kapelu jsem v první polovině devadesátých let docela poslouchal a dokonce jsem ji považoval za mnohem autentičtějšího pokračovatele Plastiků než třeba Půlnoc. Důvodem bylo, že Domácí kapela si z plastiků vzala tu umělečtější a méně komerční podobu. Druhé CD Jedné noci snil z roku 1996 jsem měl ve své době hodně rád, ale dnes (při poslechu remastrované verze) cítím jisté zklamání kvůli určité nepřístupnosti a neuchopitelnosti. Faktem však je, že i já jsem se za těch dvacet let se svým hudebním vkusem a náhledem nemálo posunul. 
Remasterovaou verzi vydalo vydavatelství Guerilla Records a jde o opravdu důstojnou podobu, byť musím přiznat, že původní obal s vlkem se mi líbil více. Dobře vybavený booklet obsahuje texty všech zaznamenaných skladeb (česky i anglicky), pár fotek a dobové rozhovory a články o kapele. Název CD je inspirován L.Klímou, jak nezapomene zmínit snad žádný článek, takže se i já přidávám. Jeden z textů prezentuje tvorbu kapely jako něco „nadnormálního“ a hluboce existenciálního, já tahle silná slova nemám rád a ani to tak necítím. 

Nástrojovým obsazením navazuje Domácí kapela na plastiky – klávesy, housle, kytara, violoncello (Tomáš Schilla), xylofon a klavifon; za zmínku stojí zpěvačka Míša Němcová, která se mi v Půlnoci líbí hodně ale zdejší klasická podoba mi prostě nesedí. Hlavní postavou kapely je Jan Brabec (bicí, zpěv, piáno) a protože je hlavně bubeník, tak na nahrávce dostávají prostor barevné a variabilní bicí – ale nejsem z nich tak nadšený jako tehdejší recenzenti. 
Remasterovaná edice obsahuje dvě CD, původní nahrávku z roku 1996 s bonusovou skladbou Havran z kompilačního CD Újezd, druhé CD obsahuje záznam ze dvou koncertů (Jablonec 1995, Louny 1994), kde dostávají o trochu více prostoru skladby z předchozího CD Neděle.

CD1 – Jedné noci snil

Jednotlivé skladby působí stísněně, chaoticky a nervně, provází je zvláštní neklid a napětí. Na tomto dojmu se podílejí temné melodie smyčců a vyhrávky kláves, napomáhá tomu i zpěvačka a její klasicky pojatý zpěv, který mi ale moc nesedí. Jednou z možných charakteristik nahrávky je roztříštěnost a fragmentálnost temného undergroundu 80. let – různé vyhrávky, fragmenty a útržky jsou napojené na podobně roztříštěný základ. Skladby, přestože poklidné tak jsou znepokojující, objevuje se v nich industriální podkreslení, repetativní a intenzivní plochy i typicky „plastikovské“ melodické postupy a krásné melodie; v textech i hudbě je cítit poetika (velko)města – viz „Zajíčkovské“ obraty typu „uhranutej městem“. 
Zajímavý kontrast přináší „Anděli“, skladba repetativní až k nervnosti s na pozadí kontrastující táhlou melodií a k tomu napůl perkusní bicí. Další zajímavé momenty se objeví v „Půltón a stroj“ – basy kontrastující k melodii smyčců, zklidnění a pak jakoby dlouhé tóny varhan nad basově bicím ambientním základem, ve skladbě „Maska“ se objevují drásavé momenty „disharmonických varhan“, jak tomu říkám, které docela dobře doplňují „operní“ nápěvy, zajímavý je i text – zvláštně drásavě meditativní. Občas se objeví i nějaký ten více rockový moment, viz třeba úvod bonusové skladby „Havran“.

CD2 – Live

Na živém bonusovém CD zazní z alba „Jedné noci snil“ tři skladby plus bonusový „Havran“ z předchozího CD „Neděle“, z toho zazní ještě šest dalších skladeb. Přestože jde o živý záznam, přijde mi ještě internější a niternější a o to více nepřístupný, plný utápění se v melancholii a zmatku. Úplně mi chybí atmosféra živého vystoupení, přesto občas silně zarezonuje zpěv s textem a hudbou, tyto momenty jsou však spíše výjimečné a neplánované. Při poslechu živáku vnímám trochu jinou náladu a momenty než u studiovky. 
Úvod mi přijde trochu utopený (zejména se to týká éterického zpěvu) a chaotický, na to už člověk fakt musí mít náladu. Objeví se však mnoho zajímavých momentů jako jsou smyčce nad rytmikou, razantnější momenty ve skladbě „Sen“, kde se mi líbí i melodické postupy a zvolnění ve druhé části, i když je až zbytečně protahované; je to jakási bezčasová plynoucí hudba, jež se převaluje tam a zpátky, podkreslená perkusními bicími – a opakující se jedno slovo „sen“… 
Dále mě zaujala skladba „Úzkost“ jednoduchou rytmikou a spíše rockovým vyzněním, postupným budování melodie a akustickou energií. Další zajímavá skladba je „Indiáni milují hory“ svojí naléhavostí u hlasitého šepotu, což připomíná podobně naléhavé texty IRA (ne ty hardcore ale ty alternativně pomalé) což je asi náhoda, jen je zajímavé, že lidé z různých kulturních okruhů někdy dojdou k podobným výsledkům. „Maska“ patří textem mezi silnější věci, zvláště část „slova se zamění“, v tom je určitá opravdovost, zaujmou i minimalistické dechy alá Reich. K minimalismu má i blízko „Neděle“ – repetativní smyčce i dechy nabízí zajímavé souzvuky, zvláště když se ze všech těch zvuků a nástrojů vynoří kytara a její osvěžující sóla a vyhrávky, melodická linka mi zase místy evokuje postupy starých UJD.

***

Zvláštní do deska. Při poslechu si občas vzpomenu na Půlnoc, Chadimu, UJD, nebo posledné plastikovské CD „Maska za maskou“ ale to jsou jen takové popové záblesky. U Domácí kapely totiž převažuje umělecká podoba plná zvláštních zvuků a nástrojů, těžko uchopitelná, nervní, potemnělá, interní a niterná, od minimalismu k plochám disharmonického klávesového undergroundu. Dojde i na občasné energické rockové pasáže nebo elektronické podbarvení. Za největší slabinu desky považuji zpěvačku – má sice několik různých poloh ale nelíbí se mi ani jedna, je divně utopená, ukňouraná a utahaná. Podle slov kapely to tak má být, mě se to ale nelíbí. 
Je to jedna ze zásadních desek (porevolučního) undergroundu, poslech chce však čas a náladu, protože nepatří mezi přístupné desky…

Hodnocení

Průměrné hodnocení 0 / 5. Vote count: 0

Zatím nehodnoceno.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.