Domácí kapela – Jedné noci snil

Domácí kapelu jsem v první polovině devadesátých let docela poslouchal a dokonce jsem ji považoval za mnohem autentičtějšího pokračovatele Plastiků než třeba Půlnoc. Důvodem bylo, že Domácí kapela si z plastiků vzala tu umělečtější a méně komerční podobu. Druhé CD Jedné noci snil z roku 1996 jsem měl ve své době hodně rád, ale dnes (při poslechu remastrované verze) cítím jisté zklamání kvůli určité nepřístupnosti a neuchopitelnosti. Faktem však je, že i já jsem se za těch dvacet let se svým hudebním vkusem a náhledem nemálo posunul. 

Remasterovaou verzi vydalo vydavatelství Guerilla Records a jde o opravdu důstojnou podobu, byť musím přiznat, že původní obal s vlkem se mi líbil více. Dobře vybavený booklet obsahuje texty všech zaznamenaných skladeb (česky i anglicky), pár fotek a dobové rozhovory a články o kapele. Název CD je inspirován L.Klímou, jak nezapomene zmínit snad žádný článek, takže se i já přidávám. Jeden z textů prezentuje tvorbu kapely jako něco „nadnormálního“ a hluboce existenciálního, já tahle silná slova nemám rád a ani to tak necítím. 

Nástrojovým obsazením navazuje Domácí kapela na plastiky – klávesy, housle, kytara, violoncello (Tomáš Schilla), xylofon a klavifon; za zmínku stojí zpěvačka Míša Němcová, která se mi v Půlnoci líbí hodně ale zdejší klasická podoba mi prostě nesedí. Hlavní postavou kapely je Jan Brabec (bicí, zpěv, piáno) a protože je hlavně bubeník, tak na nahrávce dostávají prostor barevné a variabilní bicí – ale nejsem z nich tak nadšený jako tehdejší recenzenti. 

Remasterovaná edice obsahuje dvě CD, původní nahrávku z roku 1996 s bonusovou skladbou Havran z kompilačního CD Újezd, druhé CD obsahuje záznam ze dvou koncertů (Jablonec 1995, Louny 1994), kde dostávají o trochu více prostoru skladby z předchozího CD Neděle.

Jednotlivé skladby působí stísněně, chaoticky a nervně, provází je zvláštní neklid a napětí. Na tomto dojmu se podílejí temné melodie smyčců a vyhrávky kláves, napomáhá tomu i zpěvačka a její klasicky pojatý zpěv, který mi ale moc nesedí. Jednou z možných charakteristik nahrávky je roztříštěnost a fragmentálnost temného undergroundu 80. let – různé vyhrávky, fragmenty a útržky jsou napojené na podobně roztříštěný základ. Skladby, přestože poklidné tak jsou znepokojující, objevuje se v nich industriální podkreslení, repetativní a intenzivní plochy i typicky „plastikovské“ melodické postupy a krásné melodie; v textech i hudbě je cítit poetika (velko)města – viz „Zajíčkovské“ obraty typu „uhranutej městem“. 

Zajímavý kontrast přináší „Anděli“, skladba repetativní až k nervnosti s na pozadí kontrastující táhlou melodií a k tomu napůl perkusní bicí. Další zajímavé momenty se objeví v „Půltón a stroj“ – basy kontrastující k melodii smyčců, zklidnění a pak jakoby dlouhé tóny varhan nad basově bicím ambientním základem, ve skladbě „Maska“ se objevují drásavé momenty „disharmonických varhan“, jak tomu říkám, které docela dobře doplňují „operní“ nápěvy, zajímavý je i text – zvláštně drásavě meditativní. Občas se objeví i nějaký ten více rockový moment, viz třeba úvod bonusové skladby „Havran“.

Na živém bonusovém CD zazní z alba „Jedné noci snil“ tři skladby plus bonusový „Havran“ z předchozího CD „Neděle“, z toho zazní ještě šest dalších skladeb. Přestože jde o živý záznam, přijde mi ještě internější a niternější a o to více nepřístupný, plný utápění se v melancholii a zmatku. Úplně mi chybí atmosféra živého vystoupení, přesto občas silně zarezonuje zpěv s textem a hudbou, tyto momenty jsou však spíše výjimečné a neplánované. Při poslechu živáku vnímám trochu jinou náladu a momenty než u studiovky. 

Úvod mi přijde trochu utopený (zejména se to týká éterického zpěvu) a chaotický, na to už člověk fakt musí mít náladu. Objeví se však mnoho zajímavých momentů jako jsou smyčce nad rytmikou, razantnější momenty ve skladbě „Sen“, kde se mi líbí i melodické postupy a zvolnění ve druhé části, i když je až zbytečně protahované; je to jakási bezčasová plynoucí hudba, jež se převaluje tam a zpátky, podkreslená perkusními bicími – a opakující se jedno slovo „sen“… 

Dále mě zaujala skladba „Úzkost“ jednoduchou rytmikou a spíše rockovým vyzněním, postupným budování melodie a akustickou energií. Další zajímavá skladba je „Indiáni milují hory“ svojí naléhavostí u hlasitého šepotu, což připomíná podobně naléhavé texty IRA (ne ty hardcore ale ty alternativně pomalé) což je asi náhoda, jen je zajímavé, že lidé z různých kulturních okruhů někdy dojdou k podobným výsledkům. „Maska“ patří textem mezi silnější věci, zvláště část „slova se zamění“, v tom je určitá opravdovost, zaujmou i minimalistické dechy alá Reich. K minimalismu má i blízko „Neděle“ – repetativní smyčce i dechy nabízí zajímavé souzvuky, zvláště když se ze všech těch zvuků a nástrojů vynoří kytara a její osvěžující sóla a vyhrávky, melodická linka mi zase místy evokuje postupy starých UJD.

Zvláštní do deska. Při poslechu si občas vzpomenu na Půlnoc, Chadimu, UJD, nebo posledné plastikovské CD „Maska za maskou“ ale to jsou jen takové popové záblesky. U Domácí kapely totiž převažuje umělecká podoba plná zvláštních zvuků a nástrojů, těžko uchopitelná, nervní, potemnělá, interní a niterná, od minimalismu k plochám disharmonického klávesového undergroundu. Dojde i na občasné energické rockové pasáže nebo elektronické podbarvení. Za největší slabinu desky považuji zpěvačku – má sice několik různých poloh ale nelíbí se mi ani jedna, je divně utopená, ukňouraná a utahaná. Podle slov kapely to tak má být, mě se to ale nelíbí. 

Je to jedna ze zásadních desek (porevolučního) undergroundu, poslech chce však čas a náladu, protože nepatří mezi přístupné desky…

Originální článek s odkazy na podobné články