Nezařazené
Sigrid Undsetová – Šťastné dny
Norská spisovatelka a nositelka Nobelovy ceny za literaturu Sigrid Undsetová napsala tuto útlou knížku během druhé světové války při svém exilu v USA. Jedná se o idealizované autobiografické vzpomínky na výchovu dětí a z knihy přímo dýchá laskavost, láska a štěstí, přestože sama autorka během psaní neprožívala radostné chvíle – milovaná vlast byla okupována Německem a dvě ze tří jejích dětí byly již mrtvé.
Děj knihy se odehrává v malém městečku v Norském vnitrozemí. Ve velkém domě žije maminka, její dva dospívající synci a mladší, mentálně postižená dcera. K domácnosti patří také služebná a další pomocnice, objevuje se i spousta příbuzných, jen o tatínkovi ani zmínky. Kniha obsahuje dlouhé a láskyplné části líčící nejdříve průběh Vánoc, poté následuje oslava dne Norské nezávislosti a velkolepá slavnost na podporu nejstaršího skansenu v Norsku, Mahaugenu. Až tento detail mi potvrdil, že se děj odehrává v Lillehammeru a jeho okolí.
Kniha vrcholí popisem letního pobytu na horské salaši v Jotunhaimu. Idylické, byť možná trochu drsné, hospodaření v horách provází nostalgické vzpomínky na staré zvyky, oblečení i jídlo, jedná se i o lehkou kritiku modernizace, byť ve velmi přátelském duchu. Tato závěrečná část mě bavila nejvíce a její atmosféra se blíží atmosféře historických románů, které autorku proslavily.
Ač se to nezdá, kniha přináší silný, místy až kýčovitý, pocit bezpečí, krásy a lásky, a v nelehkých válečných letech určitě přinesla mnoha lidem útěchu. Nejen tou idealizovanou minulostí ale i radostí z velké rodiny a vzájemného setkávání se spojenou s rivalitou dětí i snahou o jejich radost. A ani celkově bych neřekl, že je to přeslazené, kniha zachycuje přírodu i v její drsnosti, byť těžiště tvoří laskavý pohled na život. Některá místa zmíněná v knize jsem navštívil a proto docela chápu maminku, když se ptá, jestli může být na světě něco hezčího než Norsko.
Knihu tvoří krásné a přitom prosté zážitky a oslava Norska a Norů, z idylického líčení by člověk nepoznal, že autorka psala knihu během Německé okupace – ta je tam zmíněna jen jednou větou. Prostor dostane krásná i divoká příroda, tradiční zvyky, národní hrdost a to vše v rámci rozverného a bujarého dětství. Jde o celkem příjemné čtení, i když je to „jen“ hromada silně idealizovaných scén, nálad, pohledů a pocitů.