Knihy

Anton Hykisch – Milujte královnu

Marie Terezie sice významně ovlivnila naše dějiny, mě však období její vlády nikdy k srdci moc nepřirostlo, protože si myslím, že máme i zajímavější období. Přesto jsem si historický román zabývající se její osobou se zvědavostí a zájmem přečetl. Kniha je napsané čtivě a se znalostí historických souvislostí, autor se pokouší o sondy do myšlení tehdejších panovníků ale prezentované myšlenky mi přijdou příliš dnešní, přesto mě pasáže věnované začátkům osvícenství zaujaly. Celkově mi připadá, že nejde o román, na to mi chybí ucelenější děj, ale o velkou fresku ze života Marie Terezie. Těžiště knihy tvoří její vzpomínky rozdělené do několika životních etap, tyto vzpomínky jsou doplněny líčením historických událostí, osudy dalších postav na jejím dvoře a zejména jejího hlavního soupeře, pruského krále Fridricha II.

Úvod patří Marii Terezii jako 23 leté dívence, provdané z lásky za nepříliš významného Františka Štěpána. Ke sňatku došlo navzdory mocenským ambicím jejího otce, rakouského císaře Karla VI. a tak se po jeho smrti musela Marie Terezie přes noc změnit z dívenky žijící zábavami na sebevědomou královnu hájící nárok na trůn. Paralelně sledujeme osudy pruského krále Fridricha II., nejvzdělanějšího a nejosvícenějšího panovníka té doby. Sám si sice plánoval, že bude dobrým panovník svého lidu, přesto byl první, kdo se vrhnul do války s Rakouskem o Slezsko. Rakousko v té době stálo před krachem, stav financí i armády byl žalostný a tak se Marie Terezie musela pokořit uherským stavům a nechat se korunovat uherskou královnou. Tím opřela svoji moc o dosud opomíjené Uhry a díky tomu se jí podařilo sebrat vojsko a zmírnit katastrofu ve Slezsku. Pouze se mi zdá divné, že korunovace i zasedání Uherského sněmu probíhalo v Bratislavě.

I v dalších letech se Marie Terezie podbízí uherské šlechtě, byť touží po reformě vlády podle pruského vzoru. Na tyto reformy si troufá v ostatních zemích říše, nikoliv však v Uhrách. Toto upevnění moci ji už zastihuje jako stárnoucí ženu, která jen těžko snáší, že už není mladá a krásná. Její manžel se stará o přírodovědné sbírky a průmysl, zavádí technické novinky, dokonce se stal úspěšným bankéřem a jako jeden z prvních panovníků té doby rozlišuje státní a soukromé finance.

Jejich syn Josef, budoucí císař Josef II., se připravuje na vládu, s bratrem Leopoldem cestuje po říši a vše zkoumá na vlastní oči. Sám stojí proti zpátečnické šlechtě a uherským magnátům, tam, kde jeho matka ještě hledala kompromisy, chce jít cestou osvíceného vladaře-diktátora. Josef byl už od mládí necitelný, jeho postoj ještě více ovlivnila smrt milované manželky Isabely, která zemřela velmi mladá. Josefovo truchlení prohlubuje předchozí Isabelin důvěrný vztah k jeho sestře – Josef totiž ztratil vše co miloval a navíc ho Isabela zradila pro něj nepochopitelným způsobem. (Tento údajně lesbický, tedy pikantní až skandální, vztah je v bulvárním pojetí dějin probírán dodnes.)

Další dějový zlom přináší císařovniny padesáté narozeniny, resp. úmrtí jejího manžela. Tímto okamžikem se Josef stává spoluvládcem a znovu se rozbíhá mocenský boj o jeho uznání, zvlášť, když se Josef odvrací od uherských magnátů a zavádí mnohem radikálnější reformy v důsledku čehož dochází mezi oběma vládci ke sporům gradujícím při dělení Polska. Josef se vydává inkognito i do Francie, kde navštíví sestru Marii Antoinettu. Je zděšen jejím prostopášným životem a uvědomí si, že pokud nezmění styl vlády, smete revoluce i jeho. Zde by mě zajímalo, jestli bylo tehdy lidem opravdu jasné, že revoluce přijde, nebo je to autorova interpretace.

V závěru knihy dochází k povstání sedláků v Čechách a při jeho potlačení je ukázána mírnost Marie Terezie – prakticky dojde k odpuštění trestů. Závěr, a vlastně i začátek, knihy patří líčení jejího umírání, kde autor doslova říká – Odchody ze života jsou jen více méně šikovně vymyšlenou literaturou – což chápu jako takový metavtip.


Těžiště knihy je o vztahu rakouské císařovny Marie Terezie k uherské šlechtě a nám se může zdát nespravedlivé, že České země jsou zmíněny jen okrajově. Marie Terezie se sice nechala korunovat Českou královnou, ale její vztah k Českým zemím ovlivnila zrada českých pánů, kteří zvolili králem bavorského kurfiřta a také české protestanství, nepřijatelné pro přísnou katoličku.

Na začátku je velmi zajímavý konflikt mladé královničky, přestárlé tajné rady a starobylé šlechty; zejména uherští magnáti jsou bohatší a mocnější než ona. Její mladický vzdor vůči oficírům, pánům a kněžím je sympatický a je pěkné, jak v tom souzní s lidem. Ten ji díky tomu vidí jako (svoji) mocnou paní a později i dobrou matku, což trochu připomíná pohádku o hodném králi, jemuž v dobré vládě brání zlá šlechta a dvořané. Tento motiv se v knize objevuje mnohokrát a to, že mezi panovníkem a státem stojí mocná a zlá šlechta chce Josef II. jednoduše obejít a odstavit šlechtu od moci.

„Pohádka“ o hodné královně začíná přesvědčením mladé dívenky o vlastní vyvolenosti ale i o touze pomoci lidu, za který je zodpovědná. Tento názor se postupně vyvíjí k přesvědčení, že prosperita lidu přinese i prosperitu státu a tím i panovníka. Tyto úvahy mi však připadají příliš moderní a odvážné na královnu vychovávanou v době, kdy byl panovník z boží vůle král. Sice bych i věřil, že si tehdy uvědomovali, že větší prosperita znamená větší daně a tedy i zisky, pořád však vidím podstatný rozdíl mezi snahou o větší daně a snahou o lepší podmínky pro lid. A je otázka, jak byl v té době vlastně vnímán lid, myslím, že byl podstatný rozdíl mezi stavy a řemeslníky na jedné straně a nejchudší vrstvou sedláků a bezzemků na straně druhé.

Zajímavá je závěrečná rekapitulace, kdy Marie Terezie lituje desítek tisíc zabitých ve válkách, které vedla, a cítí za padlé zodpovědnost. Proti tomu klade války, jimž zabránila, ale také svoji snahu modernizovat říši a je faktem, že v tom se jí mnohé povedlo. Zavedla povinnou školní docházku, i když k tomu využila prostor po zrušených jezuitech, čímž zachovala jejich vzdělávací činnost, zavedla různé soupisy a matriky, čímž předběhla svoji dobu o desítky až stovky let. A její syn v reformách pokračoval, byl však příliš radikální a mnohé z reforem byly po jeho smrti zrušeny.

Kniha obsahuje vybrané kapitoly ze života Marie Terezie, nejde tedy o kontinuální děj ale o zhruba čtyři epizody, jež od sebe dělí vždy cca deset let. Mladá dívka nepřipravená vládnout se postupně stává mocnou královnou i oblíbenou matkou, přitom však cítí, že stárne a tloustne. Autor, i na základě úryvků skutečných dopisů, líčí rozvernou náladu císařského dvora v Schonbrunu i Bratislavě, atmosféru knihy ovlivňuje končící barokní nádhera i nastupující osvícenství. Lidský rozměr Marie Terezie doplňuje její „věčné“ těhotenství, čtenářky se možná s jejími pocity mohou identifikovat, byť je autorem muž.

Prostor dostávají také konflikty generační a národnostní, třeba na příkladu slovenského vzdělance, jež je odměněný za zásluhy způsobem (šlechtický titul), proti kterému celý život bojoval, což mu radikální přátelé vyčítají. Mezi tyto přátele patří i mladí Slováci, kteří ale jen konstatují, že neexistuje Slovenština ale jen různá nářečí.

Kniha obsahuje bohaté historické souvislosti, najde se však i pár drobných nepřesností – podle mě v té době nebyla Bratislava ale Prešpurk, bylo to Rakousko a ne Rakousko-Uhersko a Petrodvorcem byl spíše míněn Petrohrad.

Kniha obsahuje výseky z života Marie Terezie a podstatnou část tvoří konfrontace jejích záměrů a skutečnosti, přitom je to tak trochu pohádka o hodné královně bránící lid proti zlé šlechtě. Na druhou stranu je kniha plná historických souvislostí a mnoho dosud osamocených bodů v dějinách mi propojila k sobě i do většího celku. Kniha je čtivá a zajímavá, strohá dějepisná fakta ožívají před očima a události díky tomu získaly lidštější a důvěrnější rozměr. A to, že se až tak moc nemluví o českých zemích je nakonec výhoda, dává to událostem jinou perspektivu i větší odstup.

Hodnocení

Průměrné hodnocení 0 / 5. Vote count: 0

Zatím nehodnoceno.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *