Terry Pratchett – Zeměplocha 38 – Obléknu si půlnoc

A máme tu další knihu z populární Zeměplochy, tentokrát již čtvrtý díl z „dětské“ série o Toničce Bolavé, 16 leté čarodějce z Křídy. Tato linie mě nikdy moc nebavila, i když zde dostali větší prostor oblíbení Nac mac Fíglové. Aktuální díl „Obléknu si půlnoc“ sice obsahuje pár zajímavých momentů ale celek působí dojmem nastavované kaše, snad vše jsme již četli, sice pokaždé v jiných modifikacích ale obecně nepřináší nic nového. Navíc kniha působí dojmem dvou rozdílných polovin, v první se vše pěkně zkomplikuje a člověk čeká dramatické rozuzlení, místo toho přijde uklidnění a vyvanutí celého problému. Řešení zápletky je tak sice nečekané, ale pro mě je spíše zklamáním. 

V úvodu jsou připomenuté všechny ty čarodějnické záležitosti jako první pohled a druhé myšlenky, to, že čarodějky nedělají magii ale jen to, co je potřeba, což samo o sobě často vypadá magicky. Udržují tím svět v rovnováze a žijí na hraně dobra a zla, zasahují do lidských životů, ať už lidé chtějí nebo ne. Občas sice přemýšlý o tom, jestli na to mají právo nebo ne, ale obecně to berou tak, že jde o věci, které je potřeba dělat. Jejich činnost je vlastně hlavologie v praxi, kombinovaná se sílou slova a příběhu. A protože jsou čarodějky odlišné, tak nejsou mezi běžnými lidmi příliš populární – ale když je potřebují, lidé si na ně vzpomenou. Tyto myšlenky a úvahy se proplétají celým dějem knihy, jsou však notoricky známé z ostatních dílů, kde se čarodějky vyskytují. 

Tonička zachrání krutě týranou dívku a schová ji u Nac mac Fíglů, takže se mezi místními rozšíří, že čarodějka ukradla dítě. Dále pečuje o starého barona ale ten umírá stářím a navíc zmizí nějaké peníze. Navíc se chystá svatba baronova syna Rolanda s Kalendárií, dcerou pyšné a afektované vévodkyně. A protože Tonička kdysi zachránila Rolanda před královnou víl a navíc si byli jako dvě odlišné děti blízcí, je její nelibost ke Kalendárii pochopitelná a tak se veřejné mínění pomalu obrací proti Toničce, potažmo čarodějkám vůbec. 

Tonička se vydává do Ankh-Morporku najít Rolanda a protože ji doprovází Nac mac Fíglové, dojde k několika typickým a vtipným událostem a příhodám. Ve městě se seznámí s městskou čarodějkou s níž kvůli Mac Fíglům stráví noc ve vězení, tím se dějem mihnou i Karotka, Angua a Elánius. Tonička cítí, že ji někdo sleduje a také cítí neurčité nebezpečí, několikrát se objeví tajemný muž bez očí v jehož přítomnosti roste nenávist vůči čarodějkám a Toničce zvlášť. A postupně se Tonička dozví, že po ní jde duch dávného inkvizitora, s nimž musí vždy po několika letech, když se obecné povědomí postaví proti čarodějkám, některá z nich bojovat. 

Situaci doma komplikuje setkání s pyšnou vévodkyní, matkou Kalendárie, která sama je ubrečená slečinka. Tím se vše vyhrotí a dokonce se chystá soud s Toničkou, protože všechny události na první pohled opravdu svědčí proti ní a tak mají místní těžkou hlavu s tím, jak se zachovat. A když se to všechno tak krásně zašmodrchá, tak tam autor hodí dosti zvláštní výhybku – Kalendárie je totiž také čarodějka, jenže o tom pořádně neví a vše je jen důsledkem její hloupé hry. Nelíbilo se jí totiž, jak Roland obdivuje Toničku a její dětské kouzlo se působením magické knihy zvrtlo. 

Tonička s Kalendárií společně kouzlo zruší, Kalendárie vše vysvětlí Rolandovi a všechno je v pořádku – Kalendárie je najednou fajn holka, její matka se změní v bodrou dámu a Tonička porazí ducha tak nějak mimochodem. A tak si všichni mohou užít pohřeb i svatbu, na slavnost dorazí i ostatní čarodějky včetně Bábi Zlopočasné a Stařenky Oggové. A kolem Toničky se motá místní mládenec, protože – kdo se postará o čarodějku, která se stará jen o ostatní?

Zvláště druhá půlka je čtivá, místy vtipná a místy dojemná. Jenže to skončilo jako úplně jiný příběh, některé linie zůstaly nedořešené a jiné se zničehonic objevily a celkové rozuzlení na mě působilo lehce násilně. Z (původní) Zěměplochy je toho v knize jen málo, byť se tam (samoúčelně) mihne pár známých postav. Řekl bych, že Zeměplocha slouží jen jako kulisa a třeba místo „a svět se točí dál“ bych čekal něco jako „a želva kráčí dál“ – i když ano, i Zeměplocha se také otáčí, ale … 

No prostě do vlaku je to celkem dobrá četba, ale to není kniha, kvůli které jsme do Zeměplochy vstoupili. Tímhle dílem asi autor nové zájemce nezíská a na udržení stávajících je to taky slabší…. Možná je škoda, že se o Toničce a jejím nápadníkovi už nic nového nedozvíme ale pokud by to mělo formu 10x převařené a nastavované kaše, tak to ani zato nestojí. 

Celek je pro mě spíše zklamáním, ale po dlouhé době me neiritovaly překladatelovy vysvětlivky (kromě jedné nebo dvou).