Němá barikáda
Film Němá barikáda (1949) natočil Otakar Vávra podle předlohy Jana Drdy. Film líčí revoluční události pražského povstání na příběhu jedné barikády na mostě přes Vltavu. Z knižní předlohy si pamatuji pouze jednu povídku z čítanky o nenápadném chlápkovi, co perfektně střílel, takže jsem se na film podíval s určitou zvědavostí i pocitem splacení dávného dluhu…
V úvodu poznáváme zámečníka Hoška, jeho syna a další postavičky včetně prvorepublikového strážníka v podání J.Marvana (podobné roličky mu vyloženě sluší). Ty všechny strhne revoluční nadšení, které je přerušeno bojem, stavěním barikád a jejich obranou. Vše je na jednu stranu spontánní, Hošek má přirozenou autoritu mezi sousedy, na druhou stranu vše perfektně organizuje komunistická strana. Kromě statečných a odhodlaných bojovníků poznáváme i různé zbabělce, kteří tvrdí, že se mohlo těch pár dní počkat, až jak to dopadne, nebo muže vracejícího se přes most domů, protože ho nějaké boje nezajímají…
Ve filmu je pár silných epizodek jako Hoškův syn s pancéřovkou, na smrt vyhládlá Polka Halina srdnatě bojující s Němci, pekař s kulkou v nůši a další. Asi nejvíc mě zaujal ostřelovač (zbytečně) střílející z okna a i v tu chvíli hrdý na přesný zásah. Šlechetní Češi ho ale nepověsí na prvním kandelábru, zato Němci zákeřně poruší příměří.
Dramatické boje končí příjezem Rudé armády v poslední chvíli, kdy obránci bez nábojů propadají beznaději. Strážník se nakonec smíří s komunistou, jehož před válkou honil, než utekl do Španělska, což vrcholí dialogem nad sovětskou vlajkou: „za tohle se před lety dávalo pár facek“, „tehdy se dělaly různé blbosti“. Jak asi tihle dva dopadli po únoru? Tipuju, že komunisti zatočili s oběma.
Přestože jde původně o povídky, tak jsou seřazeny do spíše lineárního děje propojené několika postavami – Hošek, Halina, četař a další. Díky tomu má filmová Němá barikáda určitou atmosféru, kterou doplňují dokumentární záběry na začátku a konci. Bojové záběry jsou působivé, spíše nechtěně se zde objevuje motiv zbytečnosti, nejen u některých postav, ale i v hlášení rozhalsu – všude už je mír, jen v Praze se bojuje. Z tohoto pohledu jsou zbytečné smrti v posledních dnech války obzvláště tragické a silně kontrastují s očekávaným koncem. Všudypřítomné je i budovatelské nadšení, že teď budujeme pro sebe. Zkrátka historickou pravdu ve filmu nehledejme, ať už byla jakákoliv.
Vždycky mě zajímalo, jak tyhle velké zlomové okamžiky probíhaly, všechna líčení mi vžy přijdou (nutně) idealizovaná. V tomto smyslu mě kromě budovatelského nadšení fascinuje, jak civilisti uvědomělě a koordinovaně bojují, to bych chtěl v reálu vidět.
