Nezařazené
Asgard – Eleonora: Odhalení jinotaje
Třetí řadové album brněnských Asgard za cca 25 let existence kapely vyšlo jako příloha Pařátu, což je určitě dobrý tah pro propagaci alba. Jádro kapely tvoří Míra Horejsek (zpěv) a Parambucha (basa), ty již před pár lety doplnil o generaci mladší kytarista Pačess, autor hudby i textů. Skladbu „Pátý květen“ si otextoval hostující Big Boss (Root), mezi další hosty patří bubeník Herr Miller (Debustrol) a T.Chytlík (sóla, basa, zpěvy).
„Eleonora: Odhalení jinotaje“ je, jak je již u Asgard zvykem, koncepční album a nabízí mix oldschool trash/blacku, i když tentokrát v melodičtějším a řekl bych i modernějším hávu; album mi přijde členitější a zajímavější. Základ nahrávky tvoří střednětempý melodický trash, dojde na riffy a sóla, vrstvené vokály, střídání hlasů a jejich výrazů, což se jednak od koncepčního alba čeká a jednak to patří k zajímavějším momentům. Nahrávka mi přijde celkem variabilní, skladby jsou členité a občasné rychlejší pasáže střídají až baladické části, některé skladby mají blackovou atmosféru a celkové vyznění je epické. Občas se objeví i nějaké to klišé, třeba ďábelský smích a skřeky – ale on to člověk nesmí brát zase tak vážně.
Jak již bylo zmíněno, Big Boss si otextoval a nazpíval jednu skladbu a jeho vznosný vokál posouvá atmosféru úplně jinam. Zajímavá je i opakující se recitace textu, skladba samotná je trochu jiná, spíše akustická a brnkaná, a nějak mi nesedí ke zbytku alba, jakoby rozbíjela jeho koncepci a jednolitost. Následující (poslední) skladba má až heavymetalový nádech, naléhavý vokál je špinavě trashový, až bych řekl vychlastaný. Nevím, jestli je to tím oddělením předchozí skladbou od Big Bosse, ale i tato věc mi přijde odlišná a možná i zajímavější než zbytek alba. Na první poslech mě strašně iritovalo intro a outro, po několikáté jsem si zvykl, ale stejně se mi nelíbí.
Nahrávka je taková jakoby „stará“ a tradiční, přitom nezní archaicky ale celkem současně. Líbí se mi střídání nálad a temp v jednotlivých skladbách, variabilní vokály, sborový zpěv nebo polodeklamované sloky. Některé chytlavé refrény se snadno zaryjí pod kůži a podle mě je to solidní žánrovka.
Recenze na Eleonoru byly dosti rozporuplné a jako vždy převládaly ty negativní, objevilo se i pár nadšených. Můj pohled je někde mezi. Je to typický Asgard u nějž člověk už ví, co může čekat, tentokrát však příjemně překvapil, takže se nakonec přikláním ke spíše pozitivnímu hodnocení. Samozřejmě to není žádná deska roku nebo žánrový vrchol, což ani nikdo nečekal, ale je to solidní věc, která má své místo na slunci a dobře se poslouchá.