Nezařazené

The Plastic People Of The Universe – VIII – Kolejnice duní

Tohle CD mi přijde lehce zbytečné. Obsahuje totiž přebytky z let 1977 až 1982 a jeho hodnota je spíše dokumentární. Těžiště CD tvoří dvě dlouhé skladby, půlhodinových „100 bodů“ (již jednou vydané) a dvacetiminutový „Dopis Magorovi“, což je osobní vzkaz kapely a přátel tehdy vězněnému Magorovi. „Phil Esposito“ je zvukový záznam happeningu a poslední tři skladby byly v přepracované podobě použity později. O obou hlavních skladbách Mejla v jednom rozhovoru prohlásil, že je nemá rád – „100 bodů“ jako politickou záležitost a „Dopis Magorovi“ jako přehnaně patetickou věc vzniklou narychlo po nahrávání Pašijí. 
Na nahrávce se podílela kapela ve standardním složení (Mejla, Janíček, Kabeš, Brabenec, Brabec), v „Dopisu Magorovi“ zazní mnoho lidí z okruhu kapely včetně P.Zajíčka nebo V.Havla. Booklet CD tradičně osvětluje okolnosti vzniku, což je zvláště u prvních dvou skladeb podstatné k pochopení okolností a zařazení, ale ani to jejich poslech neusnadní. 

Půlhodinová skladba „100 bodů“ je po hudební stránce typická pro tvorbu kapely konce 70. let a míchá se v ní „artovost“ a rozvleklost 70. let s psychadelií předchozí dekády. První část je celkem příjemná na poslech a je až uklidňující nebo meditativní, v prostřední části podobně laděná hudba podbarvuje recitaci textu ale objevují se zde i temnější momenty a náznaky free pasáží. Ty dostanou více prostoru v závěrečné části ale nejde o nic zběsilého, pořád je tam cítit „sametový“ underground. 
„Dopis Magorovi“ je textově i zvukově agresivní a naštvaná reakce na Magorovo věznění, členové kapely i přátelé mu vyřizují osobní vzkazy a pozdravují ho. Je to jistý manifest undergroundu a vymezení se vůči establishmentu, v mnohém platné dodnes, je to dokument doby a silná výpověď, zachycující naštvanost i bezmocnost. Narychlo vytvořená skladba obsahuje figuru z Magických nocí a zrcadlové party Pašijí, nervní zvuk doplňuje celkovou atmosféru ale hudebně skladba moc nezaujme. Následující „Phil Esposito“ je záznamem happeningu a jde o přenos z hokejového utkání v latině, takže zní komentátor, řehtačky, trumpety a fandění. V závěru brnká Mejla na akustickou kytaru a to je po hudební stránce vše. Uvedené tři skladby zabírají na CD hodinu a řekl bych – nic z toho. 
Závěrečná trojice instrumentálních skladeb pochází z nerealizovaného programu „Souostroví gulag“ (1982). Skladby jsou pojmenovány podle kapitol stejnojmenné knihy („Metastáze“, „Kolejnice duní“ a „Sociálně blízcí“) a byly v pozměněné podobě použity později. Mají typický zvuk plastiků počátku 80. let, který mi k nim sedí nejvíc. Jsou temné a melodické, až zdlouhavé svojí repetativností, kdy se valí dopředu jakoby šlo o hudební proud bez konce. „Kolejnice duní“ je o něco veselejší a hravější, spolu se závěrečnou skladbou snese i přísnější měřítka v kontextu tvorby PPU. 
Ano, skladby „100 bodů“ a „Dopis Magorovi“ mají v celkovém kontextu tvorby kapely svoje místo a bylo třeba je zaznamenat, ale je to prostě politický dokument doby a ne umění. Je ale fér říct, že plastici si nezačali a pouze reagovali na represe státní moci. Celé CD je pak spíše pro doplnění sbírky a souvislostí, k samostatnému poslechu se upřímně řečeno moc nehodí. 

Hodnocení

Průměrné hodnocení 0 / 5. Vote count: 0

Zatím nehodnoceno.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *