Domácí kapelu jsem v první polovině devadesátých let docela poslouchal a dokonce jsem ji považoval za mnohem autentičtějšího pokračovatele Plastiků než třeba Půlnoc. Důvodem bylo, že Domácí kapela si z plastiků vzala tu umělečtější a méně komerční podobu. Druhé CD Jedné noci snil z roku 1996 jsem měl ve své době hodně rád, ale dnes (při poslechu remastrované verze) cítím jisté zklamání kvůli určité nepřístupnosti a neuchopitelnosti. Faktem však je, že i já jsem se za těch dvacet let se svým hudebním…