Zamyšlení nad knihou Najděte si svého marťana
Původně napsáno v roce 2014.
Přečetl jsem dost knih a článků o osobním rozvoji a sebezlepšování, většina autorů to vidí celkem jednoduše – člověk si prostě „poručí“, správně se motivuje a je to. Jenže mi u všech těch knih a článků něco chybělo a to něco přináší právě kniha „Najděte si svého marťana“. Tato kniha pro mě představuje jakýsi úvod ke všemu tomu sebezlepšování, vysvětluje totiž skryté motivy a příčiny lidského chování. Autor mluví o zásadním vlivu raného dětství na celý život člověka a bere to jak z pohledu dítěte, tedy jak je člověk ovlivněn svým dětstvím, tak i z pohledu rodiče, vychovávajícího děti. Kniha je převážně o sebepoznání, komunikaci a výchově a rozhodně ji doporučuji, oproti ostatní literatuře má tu výhodu, že její autor je Čech a používá tedy české reálie a příklady.
Při prvním čtení knihy jsem byl nadšen, vzpomněl jsem si totiž na mnoho událostí z mého dětství a následně si uvědomil a dovodil, jak mě ovlivnily a také jsem pochopil některé vzory svého chování. Při druhém čtení jsem si udělal asi dvacet stránek poznámek a výpisků, prvotní nadšení mírně pominulo ale knihu pořád považuji za velmi zásadní.
První sada připomínek souvisí s tím, že nechápu, jak může někdo tvrdit, co si myslí roční nebo i menší miminko. Tak malé děti totiž nedokáží své pocity vyjádřit, resp. rodiče sice poznají nebo aspoň vytuší, co má zrovna dítě za problém, ale to neznamená, že skutečně ví, co si dítě myslí. Navíc si nejsem jist, jestli mentalitu a způsob myšlení ročního dítěte lze aplikovat na myšlení dospělého. Moderní filosofické školy totiž zkoumají vztah mezi myšlením a jazykem a tvrdí, že až jazyk ovlivňuje způsob myšlení, protože co nelze říci, nelze myslet. Jenže dítě, které ještě nezná jazyk, myslí v úplně jiných strukturách, alespoň podle mého laického názoru.
Za druhé by bylo zajímavé aplikovat autorův přístup na jeho vlastní knihu a způsob myšlení. Bylo by zajímavé vysvětlit jeho láskyplné přijetí jeho vlastními zážitky z dětství a ještě zajímavější by to bylo pro jeho proti-tatínkovské pasáže. Připadá mi totiž, že nadzdůrazňuje roli matky na úkor otce a naprostá většina jeho negativních příkladů je spojena s tím, co udělal otec špatně. No a taky mi autorův přístup připadá lehce sluníčkový…
Kniha každopádně vysvětluje, proč se člověk chová tak, jak se chová a proč je jeho prvotní reakce taková, jaká je.
K tomuto vysvětlení si pomáhá přes strukturu mozku, reakce limbického systému a archetypy chování.
A teprve až člověk pochopí tento základ, tak může nastoupit všechen ten seberozvoj.
Stále však platí, že prvotní reakce a přístup k životu jsou v člověku velmi pevně zakořeněny, člověk může mít školení kolik chce a natrénováno jak chce, ale když se dostane pod tlak, byť zdánlivý, což zvířecí část mozku nerozlišuje, tak jedná nejdřív reflexivně a pak teprve přemýšlí. Zvířecí mozek totiž vyšší vrstvu v případě nebezpečí vypíná, z minulosti má naučeno, že musí reagovat okamžitě. Dnes sice v 99 procentech případů nepotřebujeme reagovat reflexivně a málokdy jde opravdu o život, takže nás zpoždění jedné nebo dvou vteřin nezabije, jenže statisíce let vývoje prostě nejde zahodit. Zkrátka jsme vysoce emocionální tvorové, žádní (chladně logicky kalkulující) Vulkánci.
Myšlenky, které považuji za velmi podnětné:
- Jedna ze základních myšlenek knihy je to, že i (silně) negativní reakce je lepší než nezájem. Pro dítě je lepší být nemocné, kdy se o něj někdo stará, než být zdravé a bez zájmu. Tím autor vysvětluje notorické průšviháře, kterým se lepí smůla na paty atd.
- Autor vysvětluje sílu představ, příběhů a vlastního prožitku – dnes je moderní vyprávět příběhy a zde je vysvětleno proč. Tato kapitolka mi připomněla setkání s manažery, kteří se na školení dozvěděli, že mají vyprávět příběhy, ale nepochopili proč – a posluchač to pak poznal a nechápal, co to proboha ten vořech mele.
- Zajímavá je myšlenka o přesunu zábavy a veškeré činnosti z aktivní do pasivní, o přesunu mimo domov do jeslí, školky, školy … a později starobince.
- Dále se autor vrací k základnímu rozporu dnešního světa, totiž k rozporu mít nebo být. Náš svět je postaven na výkonu a přináší podmíněné přijetí – budeme tě mít rádi, když … (budeš mít samé jedničky) oproti přístupu – mám tě rád, protože jsi.
- S hodnocením na základě výkonu souvisí srovnání, kdy se nemají srovnávat dvě děti mezi sebou a to ani dvojčata. Což sám vím nejlíp, jak je složité. Správné je srovnávat s minulostí, třeba se včerejškem – včera ti to nešlo a dnes už ano, tzn. chválit pokrok a ne říkat, podívej se na M. ten/ta už umí/dělá to či ono.
- Když budete dítěti neustále opakovat, že je hloupé, tak tomu uvěří a bude hloupé. To stejné platí pro zlobení. A mimochodem, děti nezlobí, to je jen naše reakce na jejich chování a konfrontace s našimi představami.
- Vše završuje dávný strach z vyloučení z tlupy – protože člověk sám kdysi neměl šanci přežít. Proto je pro nás podstatné vědět, co si o nás myslí okolí a co řeknou ostatním. A tento strach z odmítnutí je spojen s touhou být uznán.
Některé autorovy teorie mi přijdou pochybné, třeba kastrační úzkost. Podle ní si malé holčičky myslí, že musely provést něco strašného, když jim něco chybí a chlapečci zase mají strach, že je někdo potrestá uříznutím. Něco podobného mě v životě ani nenapadlo, ono je to možná i o tom, jak se člověk (rodina) vypořádá s nahotou a vlastním tělem. Navíc se už i malé děti učí, že samci a samičky vypadají jinak. Každopádně i toto je jedna z oblastí, kde by bylo zajímavé aplikovat autorovy názory na sebe sama.
Přístup a poselství knihy bych zarámoval jedním příkladem – kamarádům na svatbu nakreslil asi sedmiletý chlapec obrázek s nápisem „Ať vám do vidrží“. Reakce (rodiče) může být dvojí – ty seš šikovnej, takovej pěknej obrázek jsi nakreslil, nebo – ty seš debil, máš tam hrubku, ani psát neumíš. Jaká bude vaše reakce, jak reagovali v podobném případě vaši rodiče a jak se to projevilo na vaší výchově a na tom, jací jste dnes?
