Vítězslav Hálek (1835 – 1874)

V.Hálek se spolu s Janem Nerudou řadí mezi otce moderní české poezie. Na rozdíl od Nerudy je Hálek optimistický, svým založením je to lyrický básník, byť se i u něj v pozdějším období objevují sociální motivy vrcholící ve známé novele Muzikantská Liduška. K jeho optimismu možná přispělo i to, že na rozdíl od Nerudy prožil šťastnou lásku, navíc zemřel poměrně mladý, ve 39 letech, díky čemuž v jeho tvorbě převažují optimistické a lyrické básně z mládí.

Tyto básně psal dvaadvacetiletý Hálek pro svoji milou a publikoval je postupně časopisecky, později vydal soubor 56 básní knižně. Básně dále upravoval, sbírku rozšířil na více než trojnásobný rozsah a nakonec ji vydal pod názvem Večerní písně II. 

Básně jsou především oslavou lásky v mnoha jejích podobách. Hálek opěvuje jaro a znovuzrození přírody, všude klíčí nový život, všude je plno touhy a lásky, líčí pocity sladké lásky i sladkou bolest, jež mu láska působí. Láska je pro něj něco nebeského, pochází od Boha a je to jeho nejkrásnější dílo. 

Nejde však jen o oslavu lásky, Hálek o lásce (racionálně) uvažuje a přemýšlí, jak ji nejlépe vyjádřit a konstatuje, že je obtížné ji vyjádřit slovy. Trochu zarážející je, že citové výlevy jsou jednostranné, Hálek mluví o tom, jak je jeho milá krásná a jak bez ní nechce a nemůže žít, nedozvídáme se však žádnou její reakci. On si je však jistý tím, že jeho milovaná už dávno vše ví díky vzájemnému splynutí a souznění. Láska je totiž pro Hálka splynutí v jedno, kde původní jedince již nelze rozeznat. A když se ze dvou lidí stane společné „my“, pak je návrat k původnímu „já“ něco strašlivého. Proto je pro něj láska završena opětováním, bez něhož je ničím. Jenže k tomu v jeho básních nedochází a v závěru dokonce mluví o samotě neopětované lásky, lásku jako takovou však nezatracuje, naopak, muka lásky mu pořád stojí za to, protože bez lásky nemá život smysl. 

Sbírka je velkou oslavou lásky v krátkých a pěkně čtivých básních, které působí lehce a svěže, jako takové říkačky nebo veršovánky – myšleno pozitivně. Přitom je v každé básni přítomna nějaká nosná myšlenka, není to jen lyrická oslava. V úvodu je jasně cítit čiré poblouznění a zamilovanost, postupně se objevuje jakási až chronologická reflexe vztahu od počátečního nadšení ke zklamání. Hálek si postupně začíná uvědomovat i běžné denní starosti, ale láska, to je pořád něco výjimečného. Inspiraci a paralelu k lásce hledá všude, zejména v přírodě a hvězdné obloze, jeho vztah k přírodě je přitom niterný, intimní a mystický. 

Hálkovým krédem je, že bez lásky nemá život smysl, spojuje s ní přírodu a její tajemství. Vrcholem je mu souznění a jednota zamilovaných, zmiňuje lásku nejen éterickou ale (v náznacích) i tělesnou.

Jak již bylo řečeno, tato sbírka vznikla doplněním původních básní o další a celkovým přepracováním a prodloužením na cca trojnásobný rozsah. Jednotlivá témata rozebírá Hálek z více stran a úhlů, dokáže jít hlouběji ale je zde cítit i jistá zdlouhavost a rozplizlost, sbírka ztratila na kompaktnosti a údernosti. 

V pohledu na lásku se víceméně opakuje, jeho náhled nejlépe vystihuje konstatování „tak milo a tak bolně“. Láska je více než všechny krásy přírody a svět bez lásky by byl pustý a smutný, tak smutný, že ani Bůh by nechtěl být Bohem a ani by takový svět nechtěl (stvořit), což koresponduje s tím, že křesťanský (=novozákonní) Bůh je Bohem lásky. Z lásky a podpory své milé čerpá Hálek sílu, milované osobě se plně odevzdává a jeho srdce již není jeho – zkrátka rozvíjí své dřívější úvahy a motivy. Více prožívá opuštění, jež ho nesmírně bolí a je pro něj koncem všeho čemu věřil a v co žil. Bez lásky je bez cíle a o to více ocení, když se k němu milá vrátí. 

Novým tématem, resp. tématem, které více rozvíjí je příroda a její oslava. Příroda je krásnější než veškeré lidské výtvory a její zákony jsou moudřejší než ty lidské. Přírodu líčí v různých situacích a užívá i personifikaci jako tanec a veselí stromů. Krásu hledá v pravdě a prostotě, nejvíce krásy pak nachází u matky (přírody). Hvězdná obloha ho inspiruje ke vznosným myšlenkám i když někdy jde jen o čirý prožitek krásy a kochání se. Většina básní patří jaru, podzim je úpadkem a objeví se i blok básní o zimě plný melancholie a smutku. 

Hálek nelíčí přírodu jen jako krásnou ale i jako moudrou, její zákony jsou lepší než lidské. V pozdějších básních se staví proti Vatikánu, příroda je lepší než „kletba Vatikánu“, jehož pravdy jsou proti zázrakům přírody směšné. Přírodu klade proti Bibli, je mu otevřenou knihou, v níž lze číst větší zázraky a moudra – a není v ní nic o pekle. Ovšem nestaví se proti Bohu, toho vnímá až mysticky, líčí intimní prožitek Boha v přírodě – ne však ve Vatikánu nebo Bibli. Bůh podle něj hovoří přírodou a květy, ne hořícím keřem. Krása přírody je pak pro Hálka nejvyšším Bohem, lesy vědí více než leckterý mudrc a z lesů se zrodila všechna náboženství světa. 

Hálka mrzí, že lidé krásu a moudrost přírody nevidí a neocení. Směje se tomu, když se člověk prohlašuje pánem přírody a doufá, že lidé skrze láskou pochopí přírodu i sami sebe. Podobně pošetile chápe i touhu po nesmrtelnosti, líčí lidskou pomíjivost a malost v kontrastu s přírodou, až si sám připadá malý, nicotný a bídný. Na druhou stranu se ani on nechce stát obyčejným, běžným člověkem a ztratit schopnost vnímat lásku a krásu. Tím by přestal být člověkem, láska a krása je pro něj základ lidství. Proto nabádá lidi k tomu, aby vnímali krásu a lituje ty, co ji nevidí. Pomalu začíná uvažovat o člověku, jeho údělu a individualitě, stále však odmítá přízemnost, neupřímnost a nepravdivost, kritizuje faleš, přetvářku a pokrytectví. 

V některých básních se objevuje i sociální osten, typicky v podobě sebevraždy svobodné matky. Zde se romantismus začíná pomalu měnit v sociální kritiku a je zajímavé sledovat, jak mají tyto dva směry k sobě blízko, jde jen o jiný pohled na stejnou věc. I v těchto těžkých situacích hledá Hálek oporu v přírodě, příroda je totiž také matkou a tak má, na rozdíl od lidí, větší pochopení a láskyplnou náruč. Příroda jakoby stírala radosti i starosti života do sladké nevědomosti a zapomnění, což přináší klid kontrastující s lidským hemžením. Později dochází až k odmítnutí pokroku, Hálek říká, že to, co je proti přírodě, je špatné. 

Hálek popisuje spoustu všudypřítomné krásy, možná drobné ale o to milejší. Pomáhá mu k tomu personifikovaná příroda, jeho básně jsou místy zaměřené na vizuální efekt, dojem a pocit. Kromě všudypřítomné lásky a krásy se do nich vkrádá smutek z pomíjivosti, úvodní láska k milé se postupně vytrácí a nahrazuje ji příroda, hledání Boha v přírodě i vyhranění se proti církvi. A i když se Hálek staví proti autoritám, tak není rebel, jeho východiskem je vždy láska, krása a pravda.

Pohádky z naší vesnic nabízí (malebné) obrázky z vesnice, nejde již o přírodní lyriku ale o (vesnickou) epiku se sociálními ostny. 

V básních uvažuje o štěstí a dochází k závěru, že kdo nepoznal štěstí u matky, neví, co to štěstí vůbec je, což potvrzuje i smutným příběhem vojenského zběha a jeho matky. Objevují se zde motivy smutné (smrt manželky a její sestry) i strašidelné, byť s nádechem vtipu a ironie – ať už duchařský příběh o sázce návštěvy hřbitova nebo vtipné zbavení se husarů strašením mrtvou manželkou. V této souvislosti se objevuje i hřbitovní poetika a úvaha o zbytečnosti pomníků, což lze nalézt i u Máchy nebo Nerudy. 

Jinde zase líčí radosti vesnického života, tancovačku, ruch a veselí i následné spory a rozbroje, shodu nad džbánkem vína i smutek podvedených dívek. Tím se dostáváme k sociálním tématům, kde stojí chudáci proti pánům. Objevuje se zde nemanželský syn knížete mezi cikány (=tuláky) – což je motiv romantický ale zde již pojatý sociálně. Další chudák se dovolává svatého slova, kde jsou chudáci oslavování, přesto jej kněz vyhání ze vsi. Dále je zde líčena chudoba, exekuce nebo sebevražda z nešťastné lásky, že jde o sociální témata a ne romantismus dokládá i báseň, v níž se dělník z lomu zasní v robotě, jaké by to bylo najít poklad – ale už u toho romanticky nezahyne, jeho bída trvá dál. 

Vše je mnohem závažnější, dramatičtější a hlubší, objevuje se i jakési burcování, jak národní tak lidské. Básně nejsou o přírodě ale o lidech, Hálek líčí jejich drobné i větší radosti a starosti, což je příjemná změnou, básně ukazují autora jako mnohem vyzrálejšího a lidštějšího. I předchozí básně měly svoje opodstatnění, byť v nich Hálek působil jako (moralizující) snílek procházející se lesem. Nelze však vyzdvihovat jednu či druhou část jeho díla, u obojího je dobrý a citlivý pozorovatel a umí svůj prožitek předat a zprostředkovat čtenáři.

Originální článek s odkazy na podobné články