Nezařazené
The Plastic People Of The Universe – IX – Hovězí porážka
Po několika koncepčních albech se plastici na začátku 80. let vrátili k rockové a písňové formě, byť v podobě tematického alba. Na Hovězí porážce dominují temné a pomalé skladby s depresivní deklamací. Náladě a atmosféře vládne rezignace a smutek, přitom některé skladby působí v pozdějších aranžích Půlnoci nebo Garáže příjemně až vesele, ale i v jejich původních verzích je slyšet melodický potenciál. Temné a nervní vyznění je dáno i nástrojovým obsazením, jedná se totiž o první nahrávku po odchodu V.Brabence do exilu a jeho saxofon nahradily další dechové nástroje (klarinet, flétna, basklarinet) nových členů. Ti doplnili tehdejší sestavu Mejla Hlavsa (basa, kytara, zpěv), J.Janíček (klavifon, syntezátor, zpěv), J.Kabeš (viola, zpěv) a J.Brabec (bicí).
Celkově mají na této nahrávce plastici blízko k pozdní Extempore nebo MCH Bandu a je zajímavé, že se tyto původně rozdílné kapely dopracovaly k podobně temnému a minimalismem ovlivněnému zvuku. Dokonce si myslím, že je škoda, že se M.Chadima s Mejlou nikdy hudebně nepotkali – a zrovna tato nahrávka k tomu měla blízko, plastici tehdy uvažovali, že by právě Chadima nahradil emigrovaného Brabence. S Extempore a Chadimou pojí nahrávku i téma zabíjačky, byť Extempore ji pojala jako lidovou veselici kdežto plastici spíše jako průmyslovou a odosobněnou záležitost. Další pojítko mezi oběma kapelami tvoří texty – čtyři pocházejí od (tehdy dvorního textaře Chadimy) I.Wernische a vybral je V.Havel, autor sleevenote.
Nahrávka obsahuje tři přepracované skladby z nerealizovaného programu Souostroví Gulag, jež v původní instrumentální podobě zazněly na předchozím CD. Hudebně jde, jak již bylo řečeno, o návrat k (temnému) rocku, skladby provází místy depresivní a jindy zase nervní dechy a vyhrávky, které nahrávku ozvláštňují a přináší i zvukovou změnu oproti předchozímu období.
Z převážně pomalejších skladeb čiší smutek, bezvýchodnost a beznaděj; bývalá naštvanost a chuť bouřit se je pryč a vše je až vyklidněné. Na druhou stranu zaujme repetativní rytmika a silně melodické linky. Skladby „Kanárek“ a chytlavou „Špatná věc“ později proslavila Půlnoc a Garáž a i hodně temný „Petřín“ má melodický potenciál. V „Nenávist vola k řeznickýmu psu“ se objeví afektovaný hlas a možná o něco veselejší nálada, některé texty (třeba „Moucha v ranním pivě“) jsou spíše deklamované a tím se zvyšuje syrové a temné vyznění skladeb.
Album je konzistentní, jednodušší a přístupnější než předchozí náročné projekty. Pro mě osobně patří mezi ty nejlepší nahrávky PPU protože se za prvé „naučili hrát“ a za druhé „se vykašlali“ na politiku. Z nahrávky je cítit hlavně muzikantství a ne protest za každou cenu. Zkrátka lze album poslouchat čistě jako hudební nahrávku bez nutnosti „vysvětlovat“ že jde o plastiky a že to či ono…
