Nezařazené

The Plastic People Of The Universe – 1997

Zhruba deset let po rozpadu a pět po jednorázovém revivalu pro zvané se dali legendární PPU znovu dohromady a vyrazili na turné, na němž zazněly ty největší hity z první poloviny 70. let a pár o dekádu mladších skladeb. Zachycené skladby představují to nejlepší z tvorby kapely, někteří posluchači budou možná upřednostňovat Pašije, mě však více sedí tato tvorba a její živé provedení zachycuje kapelu v životní formě. 
Záznam pochází se dvou koncertů v paláci Akropolis z listopadu 1997. Klasickou sestavu (J.Brabec – bicí, Vr.Brabenec – saxofon, M.Hlavsa – basa, J.Janíček – klávesy, J.Kabeš – viola) doplňuje kytarista J.Karafiát, který má asi hlavní podíl na přímočaře rockovém vyznění. Většina skladeb pochází z první poloviny 70. let a texty jsou z pera E.Bondyho, booklet obsahuje pár stylizovaných fotek, průvodní slovo J.Riedela a krátký pozdrav V.Havla. Průvodní slovo nastiňuje pozadí jak turné tak veřejného vystoupení po mnoha letech a zmiňuje i mladickou razanci a energii nedávající prostor zbytečné pietě – s čímž lze jen souhlasit. 

Záznam zahajuje skladba „Podivuhodný mandarin„, o níž jsem v hodnocení předchozího živáku Bez ohňů je underground napsal, že nepatří mezi nejhranější a nejznámější. Přesto je to klasická skladba PPU a stejně jako následující (např. Dvacet, Zácpa, Toxika, Spofa blues, Prší, prší, Nikdo, Elegie) stojí na solidní rytmice a nenápadné melodice, samozřejmostí jsou vyhrávky a sóla (nerockových) nástrojů. V některých skladbách zazní motivy více alternativní, jinde se objeví zajímavé basové figury a frázování (Toxika) nebo nervní „preludování“ (Okolo okna). Kromě zpěvu dostane prostor i sborová deklamace (Spofa blues) nebo expresivní vokál (Vrátí se).
Proti originálům ze 70. let jsou skladby mírně zjednodušené, což se týká i nástrojového obsazení, mají však výrazně rockový feeling a živý drive, od plastiků skoro nečekaný. Dvě skladby (Kanárek, Špatná věc) zpopularizovaly kapely ex-plastiků, tedy Garáž a Půlnoc, a zachycené provedení má blíž k nim, ať už rockovějším přístupem a gradováním ve Špatné věci nebo chytlavou melodikou na pozadí. 
Na celkovém vyznění má velký podíl také hypnotická repetativní basa, ta dostává prostor třeba v Elegii a hlavně v závěrečné Magické noci, jejíž atmosféru připraví theremin a pak se rozjede známý rif opakující se skoro osm minut. Závěr tvoří přídavek Jó jó, to se ti to spí v defacto akustickém provedení sborového zpěvu jen nad klávesami. Jde o ideální uklidnění, k němuž přispěla i předchozí Magická noc svou hypnotičností. 
Tahle podoba PPU se mi hodně líbí, CD si rád poslechnu a zachycuje podle mě kapelu v životní formě. Možná je to i tím, že v té době šlo už o „standardní“ rockovou kapelu, tedy že nehráli jen pro pár lidí z okruhu undergroundu, jímž ke spokojenosti stačí, že jsou na pódiu plastici. Karafiátova kytara odvádí od přílišných artistních podob a myslím, že tím došlo k ideálnímu kompromisu hypnotické rytmiky, temné, nenápadné melodiky, vyhrávek různých netradičních nástrojů a dravé kytary. Ale pořád jsou to plastici a je tam slyšet takové to „neuspořádané“ hraní, které rytmika drží pěkně pohromadě. A také je tam hodně cítit chytlavost a hitovost, byť ne na první poslech a prvoplánová. 
Prostě pokud se někdo chce seznámit s tvorbou PPU, tak tohle je ideální nahrávka.

Hodnocení

Průměrné hodnocení 0 / 5. Vote count: 0

Zatím nehodnoceno.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.