Nezařazené
Terry Pratchett – Šňupec
Třicátý devátý díl Zeměplochy přivádí na scénu velitele Elánia, což je dobré znamení, protože knihy s ním patří mezi ty lepší. Výsledek je však spíše rozpačitý – na jednu stranu dostaneme Elánia přesně takového, jakého známe a chceme, na druhou stranu knize chybí něco nového, nějaký moment překvapení. Je to prostě jen nastavovaná kaše, byť velmi čtivá, přitom samotné téma otrokářství má něco do sebe a dokonce bych ho nazval (na Zeměplochu nezvykle) závažným, celkově bych „Šňupec“ zařadil jako přemýšlivější knihu.
Velitel městské hlídky Elánius odjíždí na dovolenou na Sybilino (tedy jejich) venkovské Sídlo. Elánia doprovází i věrný sluha Jeefes, což není takový beránek, jak se dříve zdálo a vyloupne se z něj celkem osvěžující postava. Na Sídle sledujeme venkov očima městského člověka, objevují se (známé) Elániovy rozporuplné myšlenky mezi tím, že se má chovat jako aristokrat a přitom byl vždy policajt a strávil život u zadních vchodů, což doprovází úvahy o manželství i soužití se Sybilou, ale ani zde se neobjeví nic nového. Dějem se proplétá také zájem malého Samíka o hovínka, podporovaný četbou populární dětské knižní série, jejíž autorka žije nedaleko Sídla.
Elánius se navzdory vysokému postavení snaží spřátelit s prostými lidmi a tak se vydá do podzámčí. V hospodě proti němu, jakožto představiteli útlaku, startuje místní kovář ale Elánius ho zpacifikuje a nakonec si s ním domluví půlnoční schůzku. Elánius totiž instinktem policajta vytuší, že se zde děje něco nekalého a že je zde nějaké to ošklivé venkovské tajemství. Jenže kovář na schůzku nepřijde, zato je tam spousta krve a tak se místní mladý policajt pokouší zatknout Elánia, což je celkem komické, Elánius mu totiž musí radit, jak má správně postupovat.
Po Elániově zatčení, které on sám chápe spíše jako pomoc při vyšetřování, se na scéně objeví skřeti (nová rasa v sérii) a žádají od Elánia spravedlnost. Elánius zjišťuje, že někdo bestiálně zabil skřetku jen proto, aby získal dostatek krve, postupně vychází najevo, že před lety byla skupina skřetů odvedena, na což se snažil upozorňovat jak kovář tak spisovatelka (dětských knížek o hovínkách). Mezitím našel v Ankh-Morporku seržant Tračník skřetí schránu a ztrácí vlastní duši, což souvisí se skřetí mytologií, a proto následuje pátrání, v němž policista z klanu Nac mac Fíglů odhalí pravdu o skřetích otrocích na tabákových plantážích. Elánius pronásleduje hlavního padoucha kolesovým parníkem na rozbouřené řece, později i na moři a přitom zachrání nejen skřety, ale i kováře.
Již zmíněná spisovatelka se věnuje vzdělávání skřetů, přitom upozorní Elánius Sybilu na jejich úžasný hudební talent. Sybila proto uspořádá skřetí recitál v opeře, jejich hudba je natolik nadpozemská, že všichni okamžitě zakáží obchod se skřety, ti jsou nyní rovnocenní všem ostatním rasám na Zeměploše. Samotný závěr ale tento úspěch poněkud relativizuje, protože odpovědnost míří příliš vysoko a tak už to není zločin, ale politika. Ale i tak končí kniha dobře, zvlášť když Noby najde mezi skřetkami obdivovatelku.
***
První třetina knihy plyne poklidně a celý příběh se rozehrává až nesměle a nenápadně, o to silnější je moment, kdy vše do sebe zapadne – otrokářství, bohatí majitelé půdy, říční lodě, woodoo ve slumech a další. Přesto jde (jen) o solidní řemeslo, nic víc, nic míň, „Šňupec“ je zkrátka 39. díl série a je v podobně jalovém duchu jako posledních cca deset dílů. Naštěstí zůstává zachována velká čtivost, kdy zvláště v druhé půlce člověk hltá stránku za stránkou, k čemuž přispívá i nezvykle lineární a přímočarý děj.
Žánrově jde pořád o humornou fantasy ale jak humorná tak fantasy složka je spíše marginální. Z magie a fantasy prvků není využito snad nic kromě rozmanitosti ras a nejoriginálnějším prvkem jsou asi skřetí schrány, chybí mi i Smrť a to třeba ve chvíli, kdy spravedlnost (=Jeefes) dopadne hlavního padoucha. Také humor aby v knize člověk pohledal, je to sice z podstaty vtipné ale žádné salvy smíchu nečekejte a nevzpomínám si, že bych se při čtení od srdce zasmál. Nakonec je to spíše mnohovrstvá „detektivka“ o tom, jak drobné zločiny vedou k velkým, jak se zločiny nabalují a přitahují a že kde je policajt, tam je i zločin. A velké zločiny jsou už tak velké, že je to ve skutečnosti politika a odpovědnost se vždy hodí na nějakého toho obětního beránka.
Opakovaně se objevuje srovnání města a venkova nebo Elániovo vyrovnávání se s tím, že je pánem a aristokratem, tedy tím, koho celý život nesnášel. Jenže to se opakuje už posledních deset let stejně jako problematika soužití se Sybilou a ani Elániovy úvahy o tom, jak málo ho dělí od zločinu, nepřináší nic nového. Je to prostě obehraná písnička a vše už tu bylo, připadá mi dokonce, jakoby se Pratchett bál nových nápadů. Přitom jich v knize pár nadhodí, ale jen nadhodí a raději krmí čtenáře dokola tím stejným. Nechci, aby byl tento postřeh chápan vyloženě negativně, je to pořád Pratchettův standard a knihu jsem si přečetl rád – ale na rozdíl od prvních (dvaceti) dílů se k tomuto vracet nebudu.
PS: Chápu, že práce překladatele je nevděčná, protože je v ideálním případě neviditelná ale to, jak se pan Kantůrek snaží být vtipný svými poznámkami překladatele mi přijde (znovu a znovu) trapné, přesně jak říkal J.Werich v jedné forbíně (co čtenář to blbec). Tato trapnost dosáhne vrcholu ve chvíli, kdy vysvětluje, co jsou to makrónky nebo význam slova iritovat.