Brzy po sametové revoluci jsem se stal velkým obdivovatelem Václava Havla, i když spíše umělce než politika – politika mi v jeho podání brzo přestala být sympatická. Tehdy jsem přečetl několik jeho her a absurdní drama mě hodně zaujalo. Repetativní repliky jsou obdobou hudebního minimalismu a pokud se proháží, dojde k zajímavým efektům – a třeba i Cimrmanovské „Vyšetřování ztráty třídní knihy“ je absurdní drama. Havla jsem ale brzo zavrhl celkově a až po cca…