SPS – Jsme v hajzlu
SPS patří ke klasikům českého melodického punku. Obal debutového alba z roku 1992 „Jsme v hajzlu“ zdobí posraná a poblitá záchodová mísa, což je zvláště na formátu LP působivé. Hudebně se jedná o melodický ale řízný punk rock začátku 90. let. Vlastně by se dalo mluvit o neopunku a to ještě před tím, než ho masově zpopularizovaly kapely typu Green Day a The Offspring. Texty moc neřeším, pokrývají totiž klasická témata jako jsou vztahy, pivo, ekologie, společnost nebo odpor proti vojně. Ve své době mě hodně ovlivnily, i když zklamání nad vývojem po sametové revoluci jsem tehdy moc nechápal.
Melodické (a hvízdané) intro předznamenává celkové vyznění nahrávky, jejíž melodický potenciál je opravdu silný, dojde však i na razantní vypalovačky typu „Seš Bastard“. Tyto dvě polohy se na albu střídají, silnou devizou jsou sborové refrény, střídající se zpěváci a zpěvákův charakteristický chraplák, který dodává nahrávce na zajímavosti a originalitě. Album obsahuje kultovní skladby jako ostřejší „Jsme v hajzlu“ se zvolněním a gradovaným refrénem, „Si zlej“ nebo „Takhle jsme válčili“, jejíž baladický začátek kontrastuje s následným rychlým zpěvem. Mezi další silné skladby patří také melodická „Černá ruka“, „Hořčice mi stoupá do nosu“ nebo „Chaos“. Kultovní status patří (programové) hymně tehdejších punkáčů „Máma“ a závěrečná lidovka „Ruská“ s textem proti Srpnu 68.
Album je melodické, přímočaré, chytlavé a přitom svižné a řízné, zajímavé je i vokálně. Byť se mnohé skladby nesmrtelně zapsaly do historie českého punku, tak jde pro mnohé o punkovou tancovačku a módní punkáče. Já mám ale s tímto albem spojené nostalgické vzpomínky na mládí, a proto si ho rád poslechnu i dnes.
