Hudba,  CD

Půlnoc – Půlnoc

This entry is part [part not set] of 2 in the series Půlnoc

Eponymní debut Půlnoci z roku 1991 byla myslím první oficiální Mejlova nahrávka, pokud nepočítám Garáž, kde hostoval. CD je vybaveno tragickým bookletem s odfláklou grafikou a je v něm pouze seznam skladeb a hudebníků.

Skladby pokrývají a kopírují tehdejší koncertní vystoupení, takže zazní známé skladby jako Podivná je podivná, Nikde nikdo, Kanárek, Je to nebezpečný, Tygr nebo Dopis. Ve zpěvu se střídají Mejla a zpěvačka Míša, typický undergroundový zvuk doplňuje v některých skladbách rock’n’rolová kytara, což je příjemné zpestření. Také bicí P. Kumandžase jsou variabilní a doplňují celkově bohatý zvuk, někde znějí až elektronicky strojově, takže jsem přemýšlel, jestli nejsou elektronické. Většina skladeb je ve středním tempu, s repetativní rytmikou a temně hitovou melodikou, prostor dostávají i různé vyhrávky, industriální zvuky i sametové smyčce, ale proti koncertům s hosty je to takový popík, což nemyslím špatně, nahrávka je to milá, příjemná, někdy i křehká a přitom pěkná.

Již jsem zmiňoval, že jde vlastně o první Mejlovu opravdu studiovou nahrávku, takže konečně je jeho tvorba slyšet v celé své kráse a jeho skladatelský potenciál není překryt šumem undergroundových koncertů. Tuto hudební sílu jsem si uvědomil třeba u Kanárka, ten je podmanivý, uklidněný a sofistikovaný, basové linky jsou opravdu krásné. Mejlou zpívaná Je to nebezpečný patří mezi svižné a energické skladby, další kytarově rockovější věc je Kniha noci, zvláštní sílu podtrhuje text a byť tato skladba není tak hitová jako ostatní, je o to silnější.

Dopis patří ke vzletnějším skladbám díky zpěvačce ale pamatuji si i křehčí verzi, smyčce na pozadí jsou oproti ostatním skladbám něžné, zato jinde působí spíše znepokojujícím dojmem. Hodně zajímavá je skladba Hochu zlatej, působící jako od jiné kapely. Je to zvláštně smutně veselá skladba, kytary znějí tak svěže a vesele, až je z toho člověku smutno.

Rozhodně jde o jednu ze zásadních desek českého rocku na které mohlo širší publikum konečně slyšet, co a jak vlastně ten Mejla hraje, protože PPU byli jednak démonizovaní a jednak nekriticky obdivovaní. Když pominu tuhle kultovní rovinu, tak je to opravdu pěkná hudba. Temně melodická, s kořeny v psychedelickém undergroundu, muzikantsky zajímavá a bohatá, ale ne ve smyslu samoúčelných exhibicí. Zkrátka něco, co si představím ve škatulce inteligentního popu začátku 90. let.

Hodnocení

Průměrné hodnocení 0 / 5. Vote count: 0

Zatím nehodnoceno.

Series Navigation

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *