Půlnoc – Kniha noci (1988-1989)

Tvorba Půlnoci (Mejlova pohrobku PPU) je dostatečně zdokumentovaná, přesto lze stále objevit zajímavé nahrávky, což potvrzuje dvojdisk undergroundového vydavatelství Guerilla Records. CD vyšlo jako výraz úcty a obdivu k Mejlovi a obsahuje záznam dvou koncertů z let 1988 a 1989 z Chmelnice, objevuje se zde většina profláklých válů Půlnoci, některé méně známé skladby i pár skladeb Plastiků. Luxusní digipack obsahuje standardní booklet s texty, fotkami a několika faktografickými údaji. 

Na nahrávce se podíleli kromě Mejly i ex-plastikovští J.Janíček (klávesy) a J.Kabeš (kytara), dále zpěvačka M.Němcová a violoncellista T.Schilla, tedy samé známé osobnosti z okruhu undergroundu. Pro někoho překvapující může být bubeník Petr Kumandžas, pozdější leader crossoverových Jolly Joker and the Plastic Beatles of the Universe, (pro mě) zásadní kapely poloviny devadesátých let. Jako speciální host se objevuje Allen Ginsberg a (japonští?) hudebníci (kytara, perkuse).

Vznik obou nahrávek dělí několik měsíců, přesto je jejich vyznění odlišné – první CD je invenčnější a experimentálnější, druhé poklidnější ale soudržnější. 

Půlnoc se prezentuje temným „popem“ někde mezi undergroundem, alternativou a gotikou, mezi základní atributy nahrávky patří hypnotická a opakující se rytmika, temné ale výrazné melodie, občasné experimentální, drásavé a industriální zvuky, vyhrávky nebo free pasáže. Bicí mi připadají tak trochu perkusní, v některých skladbách dostanou prostor táhlé, disharmonické až zlověstné klávesy, které společně se zpěvem evokují „gotické“ nahrávky Nico. Jednotlivé skladby jsou chytlavé a přístupné, je v tom taková ta obyčejná krása. Vzhledem k tomu, že jde o živou nahrávku, tak je záznam lehce neučesaný a díky tom i autentický, přirozený a živočišný. 

Úvod prvního koncertu patří klasickým skladbám jako je „Dopis“, klávesově temnější „Nikde nikdo“ nebo kytarově razantnější „Podivná je podivná“, následují kultovní (klávesově sladkobolné) „Muchomůrky“, kde mi moc nesedí zpěv. Celkově není zpěvačka moc přesvědčivá v čistém zpěvu, více ji sedí poloha písničkářky (nebo alá Nico), což dokazuje hned v následující „Zametám a neuklízím“, kde zní opravdu přesvědčivě. Zmíněná skladba vyšla později na druhé desce Půlnoci, ale řekl bych, že podstatně předělaná – nebo je to jen jen shoda jmen? Následující „Holou pěstí“ zpívá Mejla, jde o intenzivnější a lehce industriální věc, poslední dvě zmíněné skladby nejsou tak prvoplánově přístupné a hitové. 

S mnohem horším zvukem následuje další z ikonických skladeb „Tygr“, závěr tvoří dvě verze „Magických nocí“, opět zpívaných Mejlou. První trvá devět minut a má psychadelický nádech, nad opakující se základní figurou zní zajímavé free vyhrávky a improvizace, má to určitou energii, je to hypnotické a šamanské. Následuje další, 13 minutová, verze, sice s lepším zvukem, ale předchozí syrovost tam chybí. Navíc ve skladbě hostují nějací aktivisté (včetně Ginsberga) a tak dojde na vzývání elementů a aktivistické proslovy (v angličtině), snad na podporu nemocných AIDS. Vše sice propojují vyhrávky a riffy a věřím, že na živo to byl zážitek, ale takhle, jen při poslechu mě to otravuje, rozčiluje a znechucuje.

Druhý koncert má blíže ke standardnímu zvuku Půlnoci, je uhlazenější a ne tak experimentální, drásající a nervní. Nahrávka je přímočařejší a rockovější, ale temnota v ní zůstává stejně jako gotika ve zpěvačce, bicí jsou opět perkusní (a dosti dunivé). Zvukem i výběrem jde o klasickou Půlnoc, dojde na skladby jako „Podivná je podivná“, „Kanárek“ nebo razantní a svižná „Hochu zlatej“, v závěru pak „Oblíkla se do kůže“ a „Dopis“. Až esenci undergroundu přináší Lou Reedovsky znějící „New York“ nebo temná „Píseň pro Nico“, méně známé „Rány těla“ jsou v určitých momentech expresivní, jako řev raněného zvířete a podobně jako následující „Přízraky“ obsahují jakýsi dialog Mejly se zpěvačkou (nejen vokální ale i myšlenkový). 

Půlnoc na této nahrávce prezentuje temnější gotické i razantní rockové skladby ve spíše perkusním vyznění. Připadá mi, že více prostoru dostávají temnější skladby vybízející až k zamyšlení, je zde přítomná zvláštní atmosféra zdánlivého klidu, ve skutečnosti napětí, rezignace i ušlechtilého smutku.

Originální článek s odkazy na podobné články