Nezařazené

Priessnitz – Freiwaldau/Nebel

První dvě alba jesenické kapely Priessnitz patřila na začátku 90. let ke špičce temného popu resp. gothic rocku a dokonce bych řekl, že převyšují i tehdejší tvorbu naší žánrové špičky, totiž XIII. století. Obě alba vznikla těsně po sobě a rozdíl mezi nimi není velký, přesto lze pozorovat určitý vývoj – debutové album Freiwaldau je lehce neuhlazené, na Nebel se ve větší míře objevuje popová líbivost. Priessnitz dokázali napsat chytlavý a silný refrén, takže jejich skladby měly výrazný hitový potenciál a koncertní provedení bylo hodně energické, přesto skladby zůstaly v základu temné a niterné. 
Po vydání prvních dvou desek jsem kapelu přestal sledovat, ve své další tvorbě se totiž odklonili od gothic rocku (aniž bych tehdy věděl, že je to gothic rock) k rockovému mainstreamu, aspoň mi to tak tehdy připadalo a líbivá podoba tvorby mi už moc neseděla – viz třeba „odrhovačka“ „Děláže“. Faktem je, že já sám jsem se v té době posouval více k metalu a HC, takže je možné, že vývoj kapely byl zcela přirozený a logický.

Freiwaldau

Na debutovém albu z roku 1991 je základní podoba jednotlivých skladeb podobná – basový základ a charismatický vokál, k tomu chytlavý refrén. Texty provází lehké tajemno, sugestivní a poetické obrazy, např. zakouřenej bar a malej rum, pustý dům kdesi v horách; samozřejmě se řeší i vztahy, ale texty si vždy udržují určitou úroveň. Jednotlivé skladby jsou emotivní a procítěné, přitom niterné a uvěřitelné. Většina z nich je opravdu chytlavá až hitová, přitom jednoduchá a přímočará – namátkou „Kam se podějem“, „Tělo“, „Divná tma“, „Marie“ a zapomenout samozřejmě nemohu na „Sny“, tehdejší megahit (nezávislých rádií) – chytlavý, úderný a vygradovaný. 
Celá deska má v sobě zvláštní smutek a melancholickou náladu, občas se objeví rockovější moment a celek se poslouchá opravdu dobře. Dnes, po 25 letech, mě překvapuje hitový potenciál, originalita, svojskost a hlavně stylová čistota, protože to se dnes už nenosí – kdo nemíchá aspoň tři styly, ani nevleze na pódium. Možná by pomohlo trošku producentské práce, na druhou stranu je zachycená i lehká syrovost a autenticita.

Nebel

Následník z roku 1992 drží podobnou formu, skladby jsou chytlavější a písničkovější; „Hory“, „Divoká a chladná“ nebo „Dotkni se mě“ patřili k tehdejším koncertním tutovkám. Dojde jak na razantnější skladby, např. (navzdory názvu) „Potichu“, tak na melancholické až rezignované („Nebaví“ nebo „Ach jo“). Signifikantní a patřičně prožitý refrén v „Nacht Und Nebel“ patří k tomu, co definuje Jeseníky i skupinu samotnou a kapela z toho těžila ještě hodně dlouho. Poslední čtyři až pět skladeb si z LP nevybavuju, přijdou mi lehce experimentálnější, a třeba dadaisticko-hravě-rozverná „Hlava“ mi nějak k Priessnitzu nesedí. 
V hodnocení se v podstatě můžu jen opakovat – příjemně poslouchatelné skladby, chytlavé a přitom temné, s obrovským charismatem J.Švejdíka. I texty stojí za to a to říkám jako někdo, kdo 99% textů považuje za výplň, jenže v podání Priessnitz ani text typu „…říkám si proč nebejt šťastnej…“ nezní pitomě.

***

V širších souvislostech patří obě alba mezi nejlepší české nahrávky počátku 90. let, podle mě jsou i lehce nedoceněné. Priessnitz možná trochu zapadli, protože nebyli z Prahy a ani ten styl není úplně masovka, ale … každopádně doporučuji k poslechu i dnes. Což je, vzhledem k tomu, co všechno tehdy vycházelo, docela úspěch.

Originální článek s odkazy na podobné články 

Hodnocení

Průměrné hodnocení 0 / 5. Vote count: 0

Zatím nehodnoceno.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.