Nezařazené

Kreativci a zmrdíci

Nedávno jsem četl stížnost nějakého kreativce, jemuž jeho nadřízený třikrát ztrhal jeho práci. Závěr zmíněného kreativce byl, že jeho šéf je zmrdík podle d-fensovy typologie. 
Tento článek nebo povzdech mě přiměl k zamyšlení se na dané téma a přišel jsem k několika zajímavým závěrům. Tak za prvé, pokud by mi šéf opakovaně kritizoval moji práci, tak bych se nejdřív zamyslel, jestli ji opravdu dělám dobře a pak bych se s ním o tom pokusil pobavit. Pokud by to nepomohlo, tak bych se zamyslel, jestli v té firmě/pozici/projektu jsem správně, když to (podle něj) nezvládám a přemýšlel bych o změně. A teprve nakonec bych psal hejty. 
Proč tak nepostupoval náš kreativec? Těžko říct, neznám ho. Ale po zkušenostech s našima firemníma grafikama bych právě podobné „kreativní“ profese řadil velmi blízko ke zmrdíkům. Na projektu nám dali nového grafika, aby nám pomohl s návrhem GUI vyvíjené aplikace. Jeho první slova byla – to, co udělal můj předchůdce je úplně špatně, zvětšete okraje (ať jsou to pořádný dlaždice), odstraňte ze stránek skoro všechen obsah, protože já těm zobrazovaným datům nerozumím no a na pozadí dejte můj úžasný wallpaper (půlmegový jpeg). K tomu mumlal něco o UX a nekonzistentním ovládání, což završil návrhem dvou portletů, z nichž každý měl jiné ovládací prvky. Tím strávil několik týdnů, pak skončil a dali nám grafika nového. Jeho první slova byla (ano, hádáte správně) – to, co udělal můj předchůdce je úplně špatně… Samozřejmě nelze zobecňovat na základě jedné zkušenosti, ale pokaždé, když si na něco ztěžuje nějaký kreativec, tak jsem proti němu podvědomě zaujatý… 
Tuhle odbočku jsem si dovolil proto, že mám pocit, že spousta lidí je přesvědčená o své genialitě navzdory (leckdy oprávněné) kritice nadřízených či kolegů. Přes svoji údajnou genialitu se obávají změnit práci, protože podvědomě cítí, že nejsou tak dobří, jak si myslí a tak raději vymýšlejí různá spiknutí zmrdíků, kteří jim jen a jen ubližují. Dokonce bych řekl, že to jsou ve skutečnosti zakuklení zmrdíci, kteří jen čekají na vhodnou příležitost projevit se. 
Tenhle postřeh není mířen proti původní d-fensově typologii, i když s ní dnes už tak moc nesouhlasím. V mnohém mi to přijde jako hledání nepřítele za každou cenu, navíc pojaté strašně negativisticky, bojovně a agresivně. O tomhle pocitu mě přesvědčil i následný (d-fensův) boj proti „cyklobuznám“ – a to mám pár nepěkných zkušeností s cyklisty i když jen jako chodec, který ale není, na rozdíl od řidiče, chráněn vším tím plechem okolo :). 
Můj pohled na zmrdíky je možná ovlivněn tím, že jsem se s nima osobně nějak zvlášť nepotkal. Sice jsem pracoval v nadnárodní SW firmě, jenže mezi programátorama se velice rychle pozná, kdo umí a kdo ne, na to stačí pár pár dní a někdy i hodin. No a od středního managementu jsme byli celkem odstíněni, občas sice proběhla nějaká ta prezentace vizí nebo dotazník typu „na stupnici od jedné do deseti určete, nakolik se ztotožňujete …“ ale nešlo o nic, co by normální člověk nepřetrpěl. 
A tak mi nakonec připadá, že mi mnohem víc než zmrdíci vadí různí moderní „kreativci“ bez špetky pokory a porozumění potřebám zákazníků… Ale hlavně, že UX a dlaždice… 

Hodnocení

Průměrné hodnocení 0 / 5. Vote count: 0

Zatím nehodnoceno.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *