Jakub Deml – Podzimní sen

Jakub Deml, kněz a spisovatel, patřil do okruhu Katolické moderny. Jeho dílo nebylo v době vzniku přijímáno zrovna kladně ať už kvůli kritice Masaryka a Beneše nebo pro proněmecké sympatie. Také kritická kniha o básníkovi O.Březinovi Demlovi ublížila, přitom byli oba spisovatelé přáteli a Deml pouze bořil zažitý idealistický obraz tohoto významného symbolického básníka. Širší veřejnosti bude Deml známý (pokud vůbec) volně zfilmovanou knihou „Zapomenuté světlo„, původně zabavenou cenzurou. Demlovo dílo je však mnohem širší a řekl bych, že šlo o grafomana a jeho dílo má spíše charakter moderně řečeno blogu. Geograficky je Deml spojen s Vysočinou, zejména s Tasovem, Třebíčí ale i okolím Vyškova.

Podzimní sen je útlá kniha z roku 1951 reflektující autorovy návštěvy ve vězení pro (staré) faráře a další duchovní osoby. Předmluva zvící třetiny textu vysvětluje muka „fešáckého“ kriminálu, který je pro duchovní osoby horší právě tou vnější měkotou. V předmluvě je zajímavý postřeh o Demlově hodnocení a nadhledu i o tom, že vyšetřovatelům (a dozorcům) nic nevyčítá – dělali to, co museli. Prostě se na vše dívá s hlubokým (evangelickým) pochopením a (biblickou) pokorou, bez zloby a zášti.

V úvodu knihy líčí Jakub Deml svůj sen o návštěvě starého faráře v lágru. Farář žije v maličké cele, kde si v uvozovkách může žít jak chce, bez práce a zjevného nátlaku. Deml vše laskavě komentuje a líčením se mu proplétá postava Krista a další biblická témata. Říká něco v tom smyslu, že ani ti současní představitelé zla nedělají nic, co by nebylo známo a psáno v Bibli a že zlo, které nepřináší něco nového a originálního není zlem skutečným a samo to i cítí. A také říká, že země a lesy potřebují vlastníka, tedy pána. Kohokoliv ale pána a to ti (tehdejší) mocní nejsou – zloději a vrazi nejsou páni.

Jakub Deml také mluví o tom, co znamená návštěva kriminálu pro návštěvníka, což je poměrně originální pohled. Mluví o upřímnosti, kterou vězeň pozná, zvláště pokud je sám (také) knězem. Vězně zajímá vnější život, pro nás banální, ale on v něm dokáže vidět poezii a krásu všedního dne. Stěžejní pro pochopení o čem je kněžské vězení je příklad z lovu ryb o povolení a utažení udice jako podobenství o míře svobody a jejím povolení a utažení.

Tábor pro duchovní má svá specifika – jsou zde duchovní všech řádů, i těch normálně konkurenčních, ale tady jsou takříkajíc na jedné lodi. Někteří z nich ani neví, že jsou ve vězení, natolik jsou ponořeni do svého světa. A pikantní je také to, že někteří seděli předtím v nacistickém koncentráku a teď plynule přešli do komunistického lágru, což je jeden z mnoha paradoxů dvacátého století.

Více mne zaujaly myšlenky v závěru knihy, např o řeholnici, jež chtěla trpět jako květina. Květina, kterou zasadili a ona je odkázána na člověka a počasí – neví, jestli ji zaleje nebo vytrhne, ani ji to nezajímá, prostě miluje a trpí, což bych řekl má blízko k poetice Malého prince. Další zajímavá myšlenka je o práci ve vězení – mechanická práce prý ohlupuje a tehdy se mládež cpala do továren, k mechanické práci. Deml konstatuje, že lidé, kteří pracují, žijí pořádně, dříve žili bez práce a podle něj bez času a bez plánu. A také kritizuje nové věci, dělané pouze pro jeden účel, protože každá věc má (mít) více účelů.

V závěru se zmiňuje i o alkoholu, protože alkohol, náboženství a umění spojuje lidi. Opilci jsou mystikové, alkohol se však nesmí dostat do nepravých hrdel. Přitom vzpomíná na moravského kukatkáře nebo zmiňuje, jak si Karel Schwarzenberg lije do vína slivovici.

Podzimní sen přináší zajímavý pohled faráře, plný interní a niterné víry, upřímnosti a pokory. Text je spíše na úrovní dnešního blogového zápisku a takhle by mohl Jakub Deml napsat třeba desetkrát tolik nebo jen půl, to je jedno. Přináší však vhled do myšlení i doby těsně po komunistickém převratu a vyvažuje tehdejší mladické nadšení nad novým světem nebo striktní antikomunistický odboj – což je pro mě zajímavé téma i úhel pohledu. Svým přístupem mi Jakub Deml trochu připomíná Bohumila Hrabala – je to paradox, surrealismus nebo je to tím, že oba líčí skutečné člověčenství?