Knihy

H.P.Lovecraft – Sešit 3 (Hrůza v Dunwichi a jiné horrory) a 4 (Stín nad Innsmouthem a jiné horrory)

H.P.Lovecraft (1890-1937) patří mezi zakladatele hororového žánru. Ve své tvorbě navázal na gotický i barokní román, dobové duchařské příběhy i fantastické vize E.A.Poa a dalších a svojí tvorbou ovlivnil mnoho dalších autorů. Lovecraft sám byl výstřední podivín s hlubokými znalostmi specifických oborů a mezi jeho záliby patřilo vytváření obskurních kultů a mytologií. Tuto zálibu ve svých povídkách zúročil zejména v dodnes populárním mýtu Cthulhu.

Lovecraftovy povídky v sobě míchají prvky sci-fi, hororu a bizarní fantasy, osobně je nevnímám jako čistě hororové, působí na mě spíše podivně a znepokojivě, celá hrůza často spočívá jen v naznačených detailech. A tyto detaily, jakkoliv jsou morbidní, děsivé nebo zvrácené, jsou vždy jen naznačené a na tom, jak moc si je čtenář domyslí, záleží jeho zážitek a prožitek.
Na začátku 90. let vyšlo (kompletní?) autorovo dílo v češtině v sérii jedenácti sešitů (náklad 2000 kusů) s ilustracemi K.Saudka. Rozdělení do jednotlivých sešitů jsem sice nepochopil ale ani detailněji nezkoumal. Přiznám se ale, že nejsem Saudkův ctitel a v tomto případě se mi jeho ilustrace nelíbí, dělají z takovou podivnou, až pouťovou a komixovou záležitost, osobně bych si dokázal představil mnohem adekvátnější vizuální zpracování.


Autorovým tvůrčím postupům jsem se detailně věnoval v recenzi prvních dvou sešitů, u třetího a čtvrtého se zaměřím spíše na (stručné) dojmy z jednotlivých povídek.

Oba sešity jsou si podobné v tom, že obsahují několik krátkých povídek a jednu výrazně delší – titulní. Povídky se většinou nevěnují přímo mýtu Cthulhu, byť je občas zmíněn a tvoří důležitý ideový rámec. Obecně mě zaujali degenerovaní puritáni, které jejich prudérnost v kombinaci s dalšími vlivy zavedla až daleko za hranice normálnosti a pro Evropana je poněkud komické, když se mluví o starých událostech ze 17. a 18. století, což je pro nás spíše novověk a rozhodně ne temná minulost.

Hrůza v Dunwichi

Úvodní povídka Hrobka kombinuje hrdinovo snění s prožíváním hrůzných událostí v minulosti, staví do kontrastu subjektivní prožitky a objektivní pohled okolí. Krátká povídka Ultharské kočky líčí pomstu trápených koček, zmíněné degenerované puritány líčí Obrázek v domě, kde se na krátkém prostoru z drobných náznaků ani pořádně nedozvíme celou kanibalskou hrůzu. Sugestivnější, i když s tušenou pointou, je povídka Pickmanův model o malíři děsivých obrazů nelidských zrůd.

Hrůza v Dunwichi je velmi působivá, delší povídka a řekl bych – čistokrevný horor. Děj se odehrává kdesi v zapadlých oblastech Nové Anglie, kde se v osamělé rodině čarodějů narodí míšenec člověka a dávné rasy. Jeho rychlé dospívání všechny zarazí, hrůzné události pak vyděsí.
Ovšem až po jejich odeznění se ukáže, že mnohem nebezpečnější byl neviditelný bratr, ještě méně lidský. A právě ten prchavý moment hrůzy z toho, že to čaroději přerostlo přes hlavu patří k vrcholům povídky.
Podle mě je to jedna z nejlepších autorových povídek.

Závěrečná povídka Ve zdech Eryxu je snad jediná autorova čistá sci-fi. Povídka se odehrává na Venuši a líčí setkání lidského průzkumníka s neviditelným bludištěm, v němž vypravěč nalezne vinou své zvědavosti smrt.

Stín nad Innsmouthem

Úvodní povídka Měsíční močál se odehrává v Irsku, kde se dávný močál brání obnově rodového sídla a vysoušení; v kulisách hororově klasických až klišovitých (za zvuku píšťal nad močálem tančí přízraky a hrdina je ve svitu měsíce pozoruje z kamenné věže) ožívají bezbožné kulty starší než lidstvo.
V povídce Bezejmenné město putuje hrdina do města popsaného v Necronomiconu, kdesi v arabské poušti. Ve městě nachází artefakty dávné civilizace ještěrů a při sestupu do hlubokého podzemí zjišťuje, že ještěří civilizace není tak mrtvá, jak by si myslel a přál. Povídka Pes líčí osud dvou podivínů, vykradačů hrobů, kteří ze starých hrobů berou morbidní artefakty. Jednou však narazí na artefakt, jehož se majitel ani po smrti nechce vzdát. Byť jde o další klasickou zápletku, tak je docela sugestivně pojatá. V povídce On potká vypravěč starce, jež ho zavede do tajemného domu a vypráví o starých indiánských rituálech a ukazuje mu, kdoví proč, výjevy z minulosti i budoucnosti. Vypravěče tím skutečně vyděsí a ten svým výkřikem povolá na svého druha pomstu zavražděných Indiánů.

V titulní povídce Stín nad Innsmouthem se vypravěč skoro omylem dostává do izolovaného, poloopuštěného a zdegenerovaného městečka na pobřeží. Městečko má špatnou pověst, okolní se mu vyhýbají, protože degenerované obyvatele provází odporné pověsti o uctívání mořských ďáblů a lidských obětech, týkající se zejména náhodných návštěvníků. Z šeptaných pověstí místního opilce se vypravěč dozví o divoších z jižních mořích, kteří se klaněli zvráceným bohům, jakýmsi nesmrtelným polorybám-položábám žijícím pod mořem. Šlo ovšem o skutečné tvory, divoši dostávali za lidské oběti ryby a postupně došlo i ke vzájemnému míšení, přičemž se vzešlí potomci rodili jako lidé ale postupně se měnili a vraceli zpět do moře. Lodní kapitán z Innsmouthu proniknul mezi divochy a jejich kult převezl do svého města – což je příčina současného úpadku. Vypravěč povídačce samozřejmě nevěří, bohužel se mu nepodaří odjet z města a je přinucen přespat. V noci se jej pokouší místní přepadnout, jeho útěk se změní v boj o život a přitom spatří nelidské ještěry a tvory v různém stádiu přechodu mezi člověkem a nimi a pochopí, že šeptané legendy jsou doslovnou pravdou.

Díky dlouhému rozjezdu postupného sbírání indicií buduje autor atmosféru a tak není přechod od povídaček v doslovnou pravdu tak násilný. Ovšem v kontextu autorovy tvorby je zajímavý a netradiční konec povídky.
V něm vypravěč provádí další genealogické výzkumy a zjistí, že sám má vzdálené předky v Innsmouthu, po pár letech si uvědomí, že se začíná přeměňovat. Ovšem na rozdíl od drtivé většiny ostatních povídek ho tato změna neděsí ale těší se na ni, což je neobvyklý rys v autorově tvorbě. I když je tento závěr trochu násilně připojený a nezapadá plně do předchozího děsu, je velmi zajímavý – a svědčí i o určitém vývoji postavy.


Abych řekl pravdu, krátké povídky postavené na šokujícím ale očekávaném nebo aspoň tušeném „šokujícím“ závěru mě až tak nezaujaly, což souvisí i s naší celkovou otrlostí. Delší texty, kde má autor čas a prostor připravit si a vybudovat atmosféru jsou mnohem zajímavější. Na jejich sugestivnosti se podílí spousta detailů, vzájemné návaznosti, odkazy a citace, které textu dodávají charakter vědeckého textu; hrdinové jsou často vzdělanci pátrající systematicky a vědecky, byť v poněkud morbidních oblastech a odkazují se na genealogii, antropologii, religionistiku nebo srovnávací folkloristiku.

Navíc už Lovecraftův svět přešel do obecného povědomí a tím ztratil moment šokujícího překvapení. Přesto se sugestivní, silné a inspirativní momenty v povídkách objevují a osobně mě zajímá reakce člověka tváří v tvář něčeho neobvyklého a děsivého, ne spíše abstraktní hrozby Starých…
Ale pořád je to „jenom“ oddychová literatura.

Hodnocení

Průměrné hodnocení 0 / 5. Vote count: 0

Zatím nehodnoceno.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.