Knihy

Gustav Meyrink – Valpružina noc / Bílý dominikán

Gustav Meyrink patří do okruhu pražských spisovatelů. Mezi jeho pozdní díla patří kratší prózy Valpružina noc a Bílý dominikán vydávané často v jednom svazku. V obou textech se prolíná realita s mystickými výjevy a autor hojně čerpá ze svých znalostí alchymie a magie a používá i zednářské motivy. Dovede však barvitě vylíčit vizuálně silné scény a momenty, které se silně zapíší do paměti – a skoro si říkají o výtvarné nebo filmové zpracování.

Valpružina noc

Valpružina noc se odehrává na Hradčanech, v „ghettu“ chátrajících paláců, v nichž žijí přestárlí potomci starodávných šlechtických rodů. Některé postavy, zejména císařského lékaře řečeného Pingvín, poznáváme na pravidelném setkání u hraběnky Zahrádkové. Členové společnosti jsou hrdí na to, že třicet let nebyli v Praze a při zmínce o (probíhající první světové) válce mluví o Prusích. Jejich setkání přeruší podivný vetřelec/náměsíčník – herec Zrcadlo, který na sebe umí přebírat fyzickou podobu jiných lidí, což společnost vyděsí. Zrcadlo bydlí u české Lízinky, staré prostitutky, kterou všichni přítomní v mládí znali a tak končí setkání velmi rozpačitě. V dalších scénách poznáváme sirotka Otokara, jehož kmotrou je hraběnka Zahrádková a její neteř Polyxenu a její tajemné prolnutí s obrazem prabáby.

Svět Hradčan je izolován od okolí, ale události první světové války a sociální nepokoje se jej dotýkají, což se projeví během slavnostního večera, kdy sedí podle starého zvyku páni a sloužící u společného stolu. Jakýsi Tatar vysvětluje, že je Zrcadlo ovládán mudrcem z východu a popisuje techniky pro vstup duše do jiného těla. U večeře vyskytnuvší se sociální konflikty kulminují později na schůzi revolucionářů plánujících revoluci podle ruského vzoru. Schůze se účastní i Otokar, který touží být císařem světa, aby byl hoden Polyxeny.

Vše spěje k překvapivé a fantasmagorické katarzi. Objeví se fáma o oživnutí Jana Žižky, Zrcadlo je stažen z kůže a jeho kůží je potažen buben, na který revolucionáři bubnují v čele průvodu pobíjejícího hradčanskou šlechtu. Otakar je touž lůzou korunován králem, následuje svatba s Polyxenou a poté se vydává v čele průvodu na vycpaném koni k hraběnce Zahrádkové pro korunu, hraběnka však Otokara (svého odvrženého syna) zastřelí. Pingvín se vypořádává s minulostí i se svým životem a vyráží vpřed, po kolejích jako nekonečném žebříku rovnou pod vlak.

Valpružina noc je částečně groteskou starého světa, který už dnes vnímáme spíše nostalgicky a romanticky. Děj zaplňují pitoreskní postavičky, objevují se i morbidní detaily, třeba rubín uprostřed čela nebo mouchy, vše má ale v příběhu a jeho rozuzlení své místo stejně jako mystické a citové výlevy, třeba modlitba Otokarovy nevlastní matky. Filosoficky a mysticky zajímavé jsou pasáže, kdy skrze herce Zrcadlo promlouvá k Pinqvínovi Lucifer, čínský mudrc nebo jeho pravé Já, totiž Radost a Duše. Všichni mu tvrdí to stejné, totiž to, že kdo se vzdálil své Duši, zemře.

Text tvoří samostatné kapitoly, zvláštní kontrast tvoří mystické úvahy a tajemná láska Otokara a Polyxeny na jedné straně a revolucionáři a jejich běsnění na straně druhé. Jde o jakousi mystickou reflexi změny společnosti během probíhající války, doplněnou až Máchovsky romantizujícími momenty a atmosférou. Místy mě dokonce napadá sousloví „hlas krve“ a předobraz dnešních béčkových knih o upírech, ale velmi těžko lze hledat skutečnou souvislost.

Bílý dominikán

Bílý dominikán obsahuje „diktovaný“ příběh nehmotného vypravěče. Příběh začíná nočními duševními výlety v sirotčinci, adopcí baronem a líčením života v posledním domě zvláštního městečka obkrouženého řekou, v nejvyšším patře starého rodového domu. V sousedství žije starý truhlář, jeho žena, slavná herečka, si ho vzala, aby ho učinila šťastným. Truhlář je blb a že se jim narodila dcera Ofélie po 6 měsících bere jako důkaz jejího velkého hereckého talentu. Vypravěč líčí oboustranné citové vzplanutí mezi ním a Ofélií i jejich společné chvíle jdoucí až nad rámec zemského chápání.

Ofélie se svěřuje, že ji herectví, tedy přetvářka před prostým davem, nebaví ale vše dělá kvůli nevlastnímu otci, jehož má ráda. Vypravěč pojme úmysl truhláře zabít a tím ji osvobodit, svůj úmysl nerealizuje ale přesto utrpí duševní otřes. Během jeho zotavování se odjíždí Ofélie do hlavního města a později od ní přijde dopis, že se utopí a její tělo připlave po proudu a žádá hrdinu, ať ji pohřbí pod jejich lavičkou. I přes její smrt jsou pořád duchovně spolu, hranice mezi oběma světy je příliš tenká a vypravěč ji v noci snadno překračuje ve svých putováních.

Tímto momentem končí reálnější linie příběhu, byť i v ní se nachází významné fantastické motivy. Ty ve druhé části převáží, hrdina se věnuje studiu a nevychází mnoho let z domu. Ukáže se, že je ve skutečnosti baronův syn, dvanáctý v rodové linii a dochází k jeho postupnému prolínání s předky vedoucí k mystickému osvobození hrdinova rodu, jako duch bez těla putuje a vede spisovatelovu ruku.

Hrdinovo osvobozování provází a symbolizuje boj s hlavou medúzy představující věčný a nesmiřitelný boj o individualitu člověka, o jeho Já. Medúza se maskuje za mariánský kult spojený s Ofélií, na jejím zbožštění má hlavní podíl její nevlastní otec a to, že je truhlář chápu jako určitou paralelu s kořeny křesťanství.

První část, zejména niterné spojení s Ofelií, byla celkem zajímavá ale postupně převažující mesiášství a spasitelství, z nějž Ofélie tak nějak vyvanula, už mě moc nebavilo. V textu se objevují zednářské a esoterické motivy a úvahy, podle doslovu i taoistické, provázené silnými vizuálními obrazy. Objevují se sice i zajímavé myšlenky, ale takto fantazírovat lze libovolně dlouho a závěrečné vyvrcholení textu je spíše rozbředlé.


Doslov ke knize je podle mě naprosto zbytečný a neobsahuje prakticky nic zajímavého a obohacujícího.

Oba texty jsou silně prostoupeny duchovnem a mystikou, přitom děj sám o sobě je až absurdní a obsahuje prvky grotesky, pitoreskní postavy a (děsivé až bizarní) detaily mu dodávají na atraktivitě. Město obkrouženo řekou, vysoký dům, truhlář v podzemí, samota starých potomků dávných rodů, to vše jsou až hororově kýčovité rekvizity, ale Meyrink s nimi přišel jako jeden z prvních. Oba texty mají společné rysy, ať už mystický podtext nebo některé dějové motivy jako je davové šílenství, ztotožnění se s dávným předkem nebo hrdinky, chránící své milé nadpozemskou láskou a tím teskně přitažlivé. Svým vyzněním mají texty blízko ke Klímovi a (nejen) umístěním Valpružiné noci i k Bondymu.

Hodnocení

Průměrné hodnocení 0 / 5. Vote count: 0

Zatím nehodnoceno.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *