Nezařazené
Gustav Meyrink – Golem
Román Golem (1915) je asi nejznámějším a podle mnohých i nejlepším dílem Gustava Meyrinka. Děj se odehrává v pražském židovském ghettu těsně před jeho sanací, román je propleten mnoha (kabalistickými) symboly i odkazy na pražské legendy a mnohdy není zřejmé, co je skutečnost a co sen, které zážitky jsou reálné a které symbolické. Kniha byla napsána před nástupem surrealismu ale myslím, že se do něj může směle zařadit. A při čtení jsem měl podobný pocit jako při sledování Lynchových filmů
Úvod tvoří nesouvislé vzpomínky vypravěče, mistra Pernatha. Tomu se postupně vybavují útržky vzpomínek na minulost, na začátku příběhu jako by byla jeho paměť prázdná. Podobně útržkovité jsou i jeho zážitky, v nichž poznáváme pražské židovské ghetto a jeho pitoreskní postavičky. Patří mezi ně vetešník od naproti, podle studenta Charouska milionář, jemuž patří třetina židovského města. Charousek dále vypráví podivnou historku o podvodném lékaři, údajném vetešníkovu synu, jehož odhalil a dohnal k sebevraždě doktor Savioli. Šedou eminencí však byl podle svého líčení sám Charousek, jehož sžírá absolutní nenávist vůči vetešníkovi.
Pernath prožívá celou řadu podivných příhod a setkání, ať už je to přízračné setkání s tajemným mužem, podle legendy golemem, lehce dekadentní večírek v hospodě nebo setkání s chudým archivářem Hillelem, jež mluví o falešné a opravdové bdělosti a díky tomu ho Pernath chápe jako svého duchovního guru. Další podivné setkání je s Angelinou, Savioliho milenkou, která se na Pernatha obrací se žádostí o pomoc před vetešníkovým pronásledováním. Až po setkání s ní si Pernath vybaví, že ji zná od dětství a vzpomene si na starou lásku spojenou se strašnými vzpomínkami.
Pernath se z ateliéru dr. Savioliho vydává tajnou chodbou do podzemí a nakonec skončí v pokoji, do nějž nevedou dveře, což je součást legendy o golemovi. V tomto pokoji svádí jeden z mnoha velkých duchovních zápasů líčených mysticky, symbolicky a surrealisticky. V jeho duchovním hledání mu (mimoděk) pomáhá Hillel překypující láskou a starou moudrostí.
Pernath se sbližuje s Hillelovou dcerou Mirjam, nacházejí společné pocity odlišnosti od běžných lidí a oba jakoby popírají přísnou vazbu příčiny a následku. Mirjam mluví o čekání na (malé) zázraky a Pernath je pro ni začne tajně dělat. Jenže Mirjam najednou neví, co si myslet, je to něco jiného, než čekala. A její otec Pernatha varuje, že pomáhat není tak snadné, jak to vypadá na první pohled. Během jednoho rozhovoru s Mirjam přichází Angelina a bere ho na projížďku, kde jí podlehne.
Vetešník se pokouší poštvat Pernatha proti Saviolimu, což se mu nepodaří, a tak je později Pernath na základě (vetešníkem) podvržených důkazů zatčen. Buď kompromituje Angelinu nebo bude souzen za vraždu, zatím sedí ve vězení bez kontaktu s vnějším světem i bez výslechu. Teprve po mnoha měsících se přes Charouskem nastrčené pobudy dozví, že Angelina odjela s milencem a vetešník byl zavražděn. Po více než roce je Pernath propuštěn na základě výpovědi zařízené Charouskem, ten mezitím spáchal sebevraždu na vetešníkově hrobě.
Po propuštění spěchá Pernath do ghetta za Mirjam, jenže ghetto je sanováno a nenajde tam nikoho a nic – ani lidi ani ulice ani domy, nic, k čemu se vážou jeho vzpomínky. V závěru se skutečný vypravěč probouzí ze spánku v hotelu a uvědomí si, že vše byl jen sen připomínající události, které se staly před třiceti lety…
***
Už samotný děj je dosti bizarní a spletitý, atmosféra knihy je však ještě zajímavější. Ať už zmizelé ghetto, jeho temná zákoutí a pavlačové domy, nebo pitoreskní postavičky, členové galerky i pražské legendy jako je Golem, loupežník Babinský nebo právník ve službách galerky. V knize se objevuje spousta symbolů i lehkých mystifikací, mystické a filosofické úvahy. Jednotlivé symboly se vzájemně prolínají se svým vysvětlením, objevují se symboly v symbolech a vše se vzájemně překrývá, vysvětluje i rozporuje. Jednotlivé scény jsou přízračné a snové, objevují se i vizuálně silné obrazy, zvláště podzemní chodba a dům s místností bez dveří patří k vrcholným scénám.
Zajímavé jsou typy postav, Hillel jako duchovní guru, zdánlivě chudý vetešník plný obrovské nedůvěry a zášti, který kdysi zavrhl vše pěkné, student Charousek, jež podle svých slov tahá za nitky všeho, co se v ghettu šustne, ale jestli je to jeho fantazie nebo realita, to je na nás. A také dvě osudové ženy, jedna přináší duchovní souznění zatímco druhá Pernatha svede.
Na knize mě ale nejvíce bavily hrdinovy úvahy o reálnosti předchozích událostí. Když se marně pokouší vzpomínat na svoji minulost, tak ho napadá – odkud umím to, co umím a vím to, co vím? A když zapomněl svoji minulost, jak mohl věřit vzpomínkám byť jen na včerejšek? To ho opakovaně pronásleduje, přitom jde o velmi zajímavou filosofickou otázku vedoucí na jednu stranu k Descartově „Myslím, tedy jsem“, na druhou stranu k solipsismu a představě světa jako snu prezentované v indické filosofii nebo i třeba u Klímy. V tomto smyslu mě velmi zaujalo úvodní vyjevování se vzpomínek nebo závěrečná ztráta všeho, kdy se po roce ve vězení nemá kam vrátit – zmizeli ulice, domy i lidé. Velmi zajímavé jsou i motivy zázraků a milostí debatované s Mirjam, ty se přiznám by stálo za to projít si ještě jednou v klidu, nějak mám pocit, že se tam autor snaží říct něco, co mi uniká.
Kniha byla napsána pár let před surrealismem, ale má němu blízko, alespoň takhle nějak si surrealismus představuji. Během četby mi to připadalo jako filmy Davida Lynche – lehce ujetý příběh s bizarní atmosférou snu a přízračného bdění plný symbolů i pochybností o skutečnosti…
PS: Svět je tu k tomu, abychom ho rozdrtili myšlením.